Situace v resortu obrany České republiky

Celkem chce takhle uspořit náklady na čtyři a půl tisíce zaměstnanců z celkových 34 a půl tisíce lidí, z nichž dnes necelá třetina pracuje na civilních postech. Ostatní jsou profesionální vojáci.

Na profesionální armádu, je v rezortu obrany zatím přes 56 miliard. Napřesrok už to bude o sedm miliard míň.

Informace, které má veřejnost k dispozici, jsou přesto kusé: své zahraniční závazky bude česká armáda i nadále plnit, investice sice omezí, ale jen ty do neperspektivní techniky a nikoli do hlavních modernizačních programů jako je nákup Pandurů a dopravních letadel Casa C-295M. A jak to bude se zakázkou na nové pušky z Uherského Brodu, kterými se armáda měla přezbrojovat od příštího roku, je otázka. Zřejmě na ně nebudou peníze, takže se projekt odloží. To bude ovšem například pro tamní zbrojovku, která doufala v další velký kontrakt poté, co dodávala od roku 2002 až do loňska nové pistole české policii, dost nepříjemná situace. Její zbraně si policisté sice chválí, ale pro vývoz nového typu armádní zbraně by továrna potřebovala, cituje deník E15 mluvčího firmy Moroze, reference od domácích bezpečnostních složek. Představovat tzv. útočné pušky, které mají nahradit ty staré, kterým se lidově říká samopaly, s úspěchem na veletrzích, už dávno nestačí.

Nejde ale jenom o zakázky pro jednu českou zbrojovku: Právě proto, že je peněz málo, měly by se vydávat s rozmyslem opravdu jenom za to podstatné. A především, za naprosto transparentních okolností. To se zdá být achilovou patou českého ministerstva obrany, jak o tom svědčí osud mnohých zakázek od nakupování běžných potřeb, přes dneska už legendární padáky, které se neotvíraly, až po současné propletence kolem eventuálního prodeje Letecké opravny Malešice.

Zvlášť křiklavý byl naposled případ lehkých obrněných vozidel Dingo a Iveco, které se kupovaly narychlo, bez veřejné soutěže a tudíž draho, protože v Afghanistánu začali na české vojáky útočit teroristé. Pak ale auta stála v Česku měsíce v garážích, protože se čekalo na jejich sofistikované vybavení. Takže v Afghánistánu mohli vojáci v těchto vozech jezdit až skoro rok poté, co útoky teroristů v provincii Logar začaly. Přitom, jak se tehdy objevilo v tisku, Američané nabízeli armádě obrněná auta pokročilejšího typu a za méně peněz, jenže- byli opakovaně odmítnuti. Snad za tím vším ani nebyla korupce. Jen nekoordinovanost a chaos. Což je možná ještě horší, protože by to naznačovalo, že pod rouškou moderní profesionalizované armády panuje na odpovědných místech ještě duch minulosti. Totiž dob, kdy se v armádě hlavně alibisticky plnily předpisy, aniž se přemýšlelo, jestli mají smysl.

Profesionální armádu máme teď už řadu let. Že "modrá je dobrá" ví mladá generace jen z oblíbeného songu a nejspíš ani nepřemýšlí, co to znamená. Armáda má naopak image instituce, která může poskytnout slušnou existenční základnu, byť s rizikem. V nejistých dobách je to ceněno dvojnásob: momentálně se hlásí na 700 zájemců o službu v armádě. Jednu výhodu ale branecká armáda před tou profesionální nepochybně měla: automaticky byla obyvatelstvu víc na očích. Lidé věděli, co se tam děje, protože - obrazně řečeno,- s každým brancem "rukovala" i jeho rodina. Dnes je armáda mnohem spíše podnikem, který předpokládá, že jeho zaměstnanci budou loajální. Na to má jistě právo. Jenže ti "zaměstnanci" nasazují životy všude tam, kam je poslala jejich zem. A přinejmenším mají právo na to, abychom s nimi byli solidární. Krize nekrize.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .