Sjednocené ruské pravoslaví

Ten dnešní ceremonii označil za "událost celonárodního historického dosahu a mimořádného morálního významu".

Ohlédněme se do historie rozdělení Ruské pravoslavné církve. Na samém počátku samozřejmě stála říjnová revoluce z roku 1917 a její vztah k náboženství jako opiu národů. Část pravoslavného duchovenstva samozřejmě zmizela za hranicemi sovětské říše a v roce 1927 založila Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí. Stalo se tak poté, co zahraniční pravoslavní hierarchové odmítli tehdejšímu moskevskému metropolitovi a pozdějšímu patriarchovi Sergijovi potvrdit svou loajalitu sovětské moci. Oficiální sovětská místa proto tuto církev po celou dobu považovala a otevřeně prohlašovala za antisovětské, antikomunistické, monarchistické a kontrarevoluční uskupení. Ze svého úhlu pohledu měla vlastně pravdu, ale hořkost západních pravoslavných Rusů, kteří často zůstávali věrnými vlastenci a svůj vynucený odchod za hranice vnímali velmi úkorně, jen prohloubila. Ostatně právě tato hořkost v mnoha ruských pravoslavných duchovních v zahraničí zůstává dodnes a část tamních kněží je i nadále proti sjednocení.

Proces, který vyústil ve čtvrteční podpis společného aktu, byl proto dlouhý a nelehký. Po počátečních váhavých pokusech o sblížení přišel se zřejmě rozhodující iniciativou Vladimír Putin, který v roce 2003 metropolitu Lavra pozval do Moskvy. O několik měsíců později zástupci zahraničních pravoslavných do Ruska konečně přijeli a sjednocovací rozhovory mohly začít.

Důležité v tuto chvíli je, že spojení obou církví proběhlo víceméně jen v oblasti čistě náboženské. Ruská pravoslavná církev v zahraničí se sice stává součástí Moskevského patriarchátu, ale v mnoha rozhodujících ohledech si uchovává rozsáhlou autonomii. Jak se totiž v právě podepsaném Aktu praví citujeme "Ruská pravoslavná církev v zahraničí je samostatná ve věcech pastýřských, osvětových, administrativních, hospodářských, majetkových i občanských a setrvává přitom v kanonické jednotě se vší úplností Ruské pravoslavné církve". Konec citátu. Pěkně řečeno... Jak se zdá, tento akt zatím z obou stran potvrzuje jen dobrou vůli.

Přesto lze čtvrteční podpis obou nejvyšších ruských pravoslavných hodnostářů považovat mimo jiné i za významné vítězství Kremlu. Pravoslavná církev totiž podobně jako v totalitních časech zůstává důležitou oporou světské státní, dnes tedy jediné moci v největší zemi světa a obřad v hlavním ruském pravoslavném chrámu ji proto v očích prostých věřících jistě posílí. Navíc je pravoslavná církev přirozeným a velmi nesmlouvavým oponentem náboženství jiných, zejména protestantských, jejichž reprezentanti začali do Ruska proudit hlavně v 90. letech. Dnes je státní moc považuje za pro sebe stejně nebezpečné, jako některé zahraniční nevládní a neziskové organizace a jakékoli omezení jejích aktivit vítá. Putinova slova o "události celostátního historického dosahu" proto byla - alespoň v právě popsaném klíči - míněna naprosto upřímně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .