Skandál v gymnaziích

Nesmyslů je v takovém opatření celá řada. Především zvětšuje rizika pro nejvíc nadané, kteří se hlásí na prestižní gymnázia. Mohou se snažit dostat na nejlepší z nich, pokud se ale nedostanou, mají už jenom druhou volbu na těch méně kvalitních středních odborných školách či učilištích. Zvyšuje se tím stres studentů i jejich rodičů, v některých případech se nevratným způsobem zasahuje do životopisu mladých lidí. Pochopitelně tím roste riziko korupce.

Ještě víc se tím posiluje, co mělo být už dávno zrušeno - totiž regulace přístupu na střední školy. Stát dnes stejně jako v komunistických dobách rozhoduje, kolik dětí půjde na gymnázia, odborné školy a učiliště. Ignoruje tak vyšší poptávku po gymnáziích a jejich kapacitu udržuje na dvaceti procentech celkové nabídky, nejnižší v celé Evropě.

Ve chvíli, kdy vzdělanost populace je nejdůležitějším nástrojem národů, jak obstát v globální konkurenci, je opatření škodlivé i z hlediska celé společnosti. Dokud budeme pohlížet na mládež jako na materiál sloužící k uspokojení potřeb průmyslových podniků, nemůžeme čekat, že uspějeme při své snaze o podporu moderní ekonomiky, založené na vyspělých službách a technologiích. To je samozřejmé, ovšem autoři zákona tento fakt stejně přehlíží.

Odstavec o přijímacích zkouškách způsobuje ještě jednu potíž: když stát vyhlásí očividně nesmyslný paragraf, snižuje tím prestiž celého právního systému. Média s hlubokými sympatiemi popisovala praxi některých soukromých gymnázií, které nabízely přijímací zkoušky nanečisto. Kdo při nich uspěl, ten už nemusel na zkoušky v povinném termínu. Opatření bylo výhodné pro školy, které si mohly víc vybírat, i pro žáky, kteří dostali jednu možnost navíc. Zákon tím velmi pravděpodobně nebyl porušen, je to však ukázkový příklad jak se dá se souhlasem veřejnosti obejít. O úctě k právu a státní autoritě nemůže být řeč a nutno říci, že si stát o takovou reakci sám říká.

Ukazuje se tím samozřejmě také krize politiky. Jak je vůbec možné, že politici, konkrétně ministryně školství Petra Buzková, takový zákon prosazují? A jak také pochopit, že ministryně mlčí, když se zákon obchází?

Odpověď je bohužel až příliš jednoduchá. Když vznikal školský zákon, zafungovala sněmovna jako svépomocná dílna poslaneckých zlepšovacích návrhů. Některé nesmyslné úpravy ještě zachytil Senát, útok na gymnázia ale všichni přehlédli. Byl přitom veden z očekávaných pozic, od školských asociací, které chtějí mít své jisté a nechtějí přicházet o žáky ve prospěch gymnázií, když demokrafická křivka tak radikálně klesá. Stačilo najít ochotného poslance, který změnu podepíše a prosadí.

Proto ministryně mlčí, když je zákon obcházen. Její chování a také rozpaky zástupců ministerstva, když změny v přijímacím řízením vysvětlují veřejnosti, nasvědčují tomu, že o své chybě vědí.

Jednou větou, stát se stává rukojmím zájmových skupin a někdy o tom dokonce ani neví. Rukojmím se ovšem kromě státu stávají také žáci českých škol a jejich rodiny.

Zástupcům škol je nutné připomenout jednu věc. Svým současným postupem podřezávají především větev na které sami sedí.

Z jejich postupů je zřejmé, že se považují za držitele státního monopolu na vzdělání. Jenže tento monopol skončil, především rozšířením internetu a rostoucí nabídkou alternativních vzdělávacích služeb. Lidé se mohou učit sami, anebo v krátkých placených kursech. Školy se mohou rychle stát zbytečnými, pokud si neuvědomí v čem tkví jejich síla. Jsou především místem, kde se mladí lidé učí, jak se mají v dalším životě učit. Takové prostředí ale nemůže být už z principu elitářské a uzavřené poptávce, jako jsou školy uzavřené a elitářské ve svých současných činech.

Zástupci škol tak přispívají k úpadku prestiže vzdělávacího systému, který se platí z daní nás všech. Nutno dodat, že zástupci státu jim v tom nebrání.