Slibná, i když nenápadná reforma Spolku

Federace, spolek, který byl vytvořen po válce, měl být - alespoň podle jeho inspirátorů - angloamerických spojenců - určitým trestem Německu za rozpoutanou válku. Rozdrobení země mělo znemožnit, aby se kdykoli v budoucnu stala silnou a ohrožovala tak své sousedy, nakonec celou Evropu. Opak se ale stal pravdou. Federalizované Německo nejen znovunabylo své hospodářského síly. Sám fakt federace pak významně ovlivnil i politický rozvoj země -díky němu se z Německa stala vzorová svobodomyslná a tolerantní demokracie.

Jak už to ale chodí - každé uspořádání, které vznikne shora, a ne přirozeným vývojem, začne dříve nebo později obnažovat i své slabé stránky. Význam zemí v posledních letech začal klesat, vzrůstala byrokratizace a centralizace země. Vztahy mezi spolkem a zeměmi začínaly být komplikovanější a neprůhlednější. Přestávalo platit, že země o sobě mají co možná nejvíce rozhodovat a za sebe nést co možná největší odpovědnost. Udělali jsme velký krok správným směrem, řekl při zasedání Spolkové rady počátkem července severorýnský premiér Jürgen Rüttgers. Reforma podle něj má mimořádný význam. V Německu posílí rozhodování a sebeodpovědnost. Přinese nejen víc jasna a účinnosti, prohloubí i konkurenci o nejlepší nápady mezi jednotlivými zeměmi.

Věřím, že odpovídá obecně chápanému pojetí principu subsidiarity, které věci přináší blíže k lidem, pronesla kancléřka Merkelová, když návrh zákona překládala Spolkovému sněmu.

S principem subsidiarity je obecně potíž. Evropská unie, která se od něj rovněž odvozuje, by mohla vyprávět dlouhé příběhy. Těžkosti se rodí tehdy, kdy organismus budovaný na jeho zásadách vzniká shora. Tak vznikala Unie, tak se ale vyvíjela i Spolková republika. Už sama subsidiarita - proces, v rámci kterého řešíme v místě vše, co jsme schopni sami řešit, postupujeme výš k řešení jen ty věci, na které začínáme nestačit, napovídá, že organismus vyrůstající na takovém základě musí nutně vznikat zdola. Toto štěstí nemá ani Unie, ani německý Spolek. K jejímu prosazení je potřeba nejen shody, ale i určité síly.

Když Edmund Stoiber - jeden z klíčových autorů reformy - pro DIE WELT zdůraznil, že ta reforma by nebyla možná bez velké koalice, měl patrně na mysli právě tuto skutečnost.

To nejtěžší - na čem se opravdu bude lámat chleba a pukat kameny - koalici teprve čeká. V prvním kroku země dostaly pravomoci rozhodovat o uzavírací době obchodů, o způsobu provozování restaurací, o způsobu uplatnění shromažďovacího práva a mít vlastní vzdělávací politiku. Reforma bude nedotažená, pokud se nově neuspořádají toky veřejných financí mezi zeměmi a Spolkem. Severorýnský premiér Jürgen Rüttgers požaduje, aby ve svém pokračování reforma odstranila smíšené financování, umožnila zemím vypisovat vlastní daně a současně vytvořila mechanismy bránící jejich zadlužování. Analogii hledá v evropském paktu stability.

Edmund Stoiber jde dokonce dál. Jakmile se některá země začne zadlužovat, říká, potřebujeme systém včasného varování. Podle Stoibera pokračování reformy, které má být hotovo do podzimu tohoto roku, musí umožnit, aby se finančně slabé země ujala země silnější. Pokud ani to nepovede k ozdravení jejích financí, budou muset její občané rozhodnout, zda nebude řešením se silnější zemí se spojit.

Do jaké míry se Edmundu Stoiberovi podaří do pokračování reformy Spolku zabudovat možnost hospodářského úpadku spolkové země, je věcí nepochybně otevřenou.

Jedno je ale jasné. Od ledna příštího roku se Německo ujme předsednictví Evropské unie. Zdaří-li se mu do té doby importovat do země obdobu evropského paktu stability, přinejmenším dodá této v posledních letech upadající funkci trochu více potřebného lesku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání