Sobotka reformátor

Vládu donutila k hledání úspor prostá nutnost. Až desetiprocentní schodek veřejných financí je nepřípustný v území, které chtějí vstoupit do Evropské měnové unie a hlavně ohrožuje ekonomický růst. Přesto je třeba Bohuslava Sobotku pochválit, že návrh na rozpočtovou reformu předložil tak brzy. Teď ještě zbývá zhodnotit, jestli má takto navržená reforma smysl a potom jí uskutečnit. Právě to bude mistrovskou zkouškou nového ministra a nakonec i celé vlády, protože důležitější problém nebude domácí politika v nejbližších letech řešit.

Až při zkoušce může Sobotka prokázat, zda je silnou osobností, která dokáže zvrátit nebezpečný rozpočtový trend. Pokud jde o předpoklady úspěchu, dalo by se předem říci, že nový ministr je na tom stejně dobře, jako asi nejlepší z jeho předchůdců Pavel Mertlík.

Nejde jen o to, že oba jsou mladí, mají solidní ekonomické znalosti, nikdo nepochybuje o jejich zdravém rozumu a nezávislosti na průmyslových či stavebních loby. Podobnost jde totiž ještě dál. Mertlík leccos dobrého prosadil, především privatizaci bank včetně očištění neprůhledné IPB. A když některým sporným krokům vlády nedokázal zabránit, odstoupil. Předtím se ale odvážil pojmenovat přestupky svých kolegů. Vadil mu plánovaný nákup stíhaček Grippen, zbytečně drahá stavba ostravské dálnice a prodej tuzemské chemie pod hlavičkou holdingu Unipetrol.

Sobotka bojoval ještě jako předseda poslaneckého klubu ČSSD po Mertlíkově boku proti zkorumpovanému vedení IPB. Dnes je významným členem vlády, která žaluje bývalého vlastníka této vykradené banky, která odmítá Gripeny i předraženou dálnici a která zrušila prodej Unipetrolu. Mertlík také mluvil o nutnosti reformovat rozpočet a proto také zde je Sobotka jeho dědicem.

Přes dobré kádrové předpoklady probouzí Sobotka svou rozpočtovou reformou vážné pochybnosti. Lidé ze Špidlova okolí se už nechali slyšet, že plán není dost sociálně citlivý. Sám Sobotka se proti tomu ohrazuje tvrzením, že jen zdravé státní finance udrží nad hladinou sociální stát, ve sporu ale jsou zatím silnější argumenty na straně premiéra.

Sobotka oznámil, že zamýšlí škrtat v sociální oblasti a vysvětlil také, jakým způsobem. Půjde hlavně o nemocenskou a podporu v nezaměstnanosti. To je správný postup, jenže takovým způsobem jde těžko najít úspory vyšší než deset miliard korun ročně. A Sobotka chce snížit deficit o šedesát až osmdesát miliard. Zbylou částku tedy musí vzít někde jinde a pokud jasně neoznačí rozpočtové oblasti, kde státní výdaje v minulém volebním období rostly nejrychleji, není jeho plán důvěryhodný, je přímo podezřelý.

Za minulé vlády nejvíce rostly výdaje na úředníky, rovněž na podporu průmyslu, stavebnictví a zemědělství. V dotacích výrobním podnikům by se dala uspořit větší částka, než v sociální oblasti a mělo by to také větší ekonomickou logiku. Proč se tedy o této možnosti vůbec nemluví? Sobotka sice naznačil, že na státní správě by ušetřit chtěl, svůj postup ale dosud jasně nevysvětlil.

Obavy z hněvu úředníků a vlivných ekonomických lobbistů jsou na místě. Jenže podobný strach měla už předchozí vláda a když potom musela škrtat ve svých výdajích, odnesly to školy,kultura a životní prostředí, tedy resorty nejvíc závislé na státním přerozdělování. Proto je srozumitelnější socialistický postoj premiéra, který se bojí, že škrty zasáhnou především veřejné služby, vedle sociálního systému hlavně vzdělávání a zdravotnictví.

Sobotka vstupuje mezi Skyllu a Charybdu. Na jedné straně stojí premiér Špidla, který bude hájit výdaje na veřejné služby, na druhé straně úředníci a ministr průmyslu Jiří Rusnok, kteří žádají z rozpočtu stále více peněz.

Bude to těžké, ale jde o hodně. O to, zda příštím generacím odkážeme bohatství nebo nezvladatelné dluhy. Sobotka také nemůže úplně prohrát. Bylo by dobré, kdyby nějakou rozumnou reformu prosadil, ale pochvalu za dobrý výkon si zasloužil i tehdy, kdyby po vzoru Pavla Mertlíka jasně a správně ukázal nutnou cestu. Kdyby pak správné řešení ve funkci ministra neprosadil sám, převezme štafetu některý z jeho nástupců.