Špidla po dvou letech

Přesto je v tuto chvíli vhodná příležitost pokusit se odpověd - právě proto, že uplynuly dva roky. To podstatné tým Vladimíra Špidly musel stihnout už do této chvíle. Když se budou blížit volby, nic zásadního začínat nebude. Stručná bilance nedá mnoho práce. Špidla splnil zásadní slib, že dovede zemi do Evropské unie. Ona by se tam dostala nejspíš i bez něho, ale někdo tu práci odvést musel.

Druhým tématem, který s Evropou úzce souvisí, je reforma veřejných financí. Vláda s ní začala, podle kritiků je příliš málo radikální, ale reforma je to v každém případě. Snižuje daně podnikatelům, a jejich zisk má přinést státní pokladně zisky dost velké k tomu, aby se začal omezovat schodek rozpočtu. Další důležitou výzvou je přebujelý sociální systém. Nejde pouze o to, že se dávkami přichází o hodně peněz, systém bere chudým lidem důvody k práci a zahání je do pasti chudoby. Deset procent nezaměstnaných, z toho polovina déle než rok - to je přece vážný problém.

Zadlužuje se i důchodový systém a odpovědná vláda by měla zkoušet, jak zabrzdit růst jeho viditelného i skrytého dluhu. Každý rok prodlení znamená, že budoucí generace zaplatí za nápravu víc peněz.

Přebujelost systému důchodových dávek i propad penzijního účtu vláda řeší jen dílčími kroky. V podstatě je jasné, že reformy v tomto směru nechystá, v lepším případě připraví podmínky pro nutnou reformu příští vládě. Její údržbářské kroky půjde změřit: vývojem nezaměstnanosti a stavem důchodového účtu v příštím roce. Větší riziko je přitom v penzích.

Víc než ostatní vlády se současný kabinet snaží něco změnit ve zdravotnictví a školství. V bílém resortu nepochybně k zásadní reformě nedojde - kdo by rušil nemocnice na dohled od voleb. Také zde ale může být navržená reforma, zvlášť když ministr financí požádal o pomoc Světovou banku.

V základním i vysokém školství probíhají opatrné reformy. Kompromisní přístup ministryně Buzkové nějaké výsledky může přinést. Opět to půjde měřit - osudem školského zákona v parlamentu a výší dotace univerzitám na příští a přespříští rok. Vzletná slova o společnosti vzdělání z programového prohlášení vlády ale naplněna nebudou.

Samozřejmě vláda zaznamenala řadu neúspěchů, kritiky si užila víc než dost. Přesto není tím hlavním měřit úspěchy a neúspěchy. Zajímavější je hodnotit, čím se liší od všech ostatních vlád a čím je tedy zvláštní.

Hodnocení se musí odvíjet od postavy premiéra. Špidla je pozoruhodný tím, že je politik-samouk a nedodržuje některá politická pravidla. Není manažerem své strany, která vládne tak, aby vyhrála v příštích volbách. Mnohem víc mu jde o něco, čemu by se dalo nejlépe říct historické poslání. Právě vstup do Evropské unie mu dává možnost, zapsat se dějin.

Tím se ale jeho role nevyčerpala, sám občas zdůrazňuje jakýsi mravní imperativ. Lidé mají být solidní a hrát fair hru, odsuzuje naopak nesolidnost a podrazáctví. Za tím musí být jakési hodnoty.

Pokud mluví premiér o hodnotách, nejraději připomíná evropský sever, kde jsou lidé pracovití, neholdují korupci a kde jsou navzájem solidární. Tímto příkladem chce vést společnost z návyků komunistického režimu.

Špidla je trpělivý jako maratónský běžec. Proto připouští kompromisy, je ochoten přehlížet podezřelé chování svých ministrů a straníků, domluví se s kdekým a snadno omlouvá, když se mu nějaké úkoly nepodaří splnit. Tím nerezignuje na mravní hodnoty - snaží se nastavit správný směr, kterým má společnost jít i v letech, kdy už on sám vládnout nebude.

V čem je tedy nakonec Špidlova slabina? Co by šlo v této společnosti a v této politické situaci dělat lépe, než dělá on?

Riziko premiéra i celé této vlády je právě v tom, že svůj cíl posouvá do budoucích desetiletí. Je dobře, když se myslí dopředu, jenže s českým chiliasmem jsou vždycky problémy, i když se očekávaný ráj či konec světa posune za několik let, či desítek let. Příliš snadno přehlíží konkrétní problémy, které mohou přerůst v takovou krizi, že se ideál nejen nedosáhne, ale ani nepřiblíží.

Špidlovým přístupem trpí vláda i samotná sociální demokracie. Jejich osud premiér pokládá očividně na oltář budoucnosti. To by ještě nevadilo, protože ministři i poslanci si už přišli na své a jistě se ani v budoucnu neztratí. Pokud něco opravdu vadí, pak je to osud některých konkrétních skupin obyvatelstva. Především mladých lidí, kteří nezískají vzdělání dostupné v jiných zemích Evropy. Rovněž vadí strnulý trh práce, který naučil stovky tisíc lidí nepracovat. Stát se přitom dál zadlužuje a rozděluje - často zbytečně - velké peníze stavebníkům a zemědělcům, mohutně dotuje provoz úřadů. Když zde zůstane převaha lidí bez kvalitního vzdělání a velký počet rodin v trvalé chudobě, těžké pak mluvit o ideálech a směřování společnosti. To je vážná námitka, na kterou by měl premiér ještě před koncem svého mandátu odpovědět.