Spokojenost...

Soči je dějištěm zimní olympiády v roce 2014 a navíc se tu nejvýznamnějšímu americkému návštěvníkovi Ruska v této době dalo názorně předvést, jak nepříjemné by pro největší stát světa bylo, kdyby se Severoatlantická aliance nastěhovala tak blízko k oblasti, s níž má Rusko jako velmoc trvalé problémy. Připočteme-li do tohoto posummitového účtování mnohem lidnatější a také mnohem větší Ukrajinu, je okamžitě jasné, proč si Rusové výsledky obou setkání vlastně pochvalují. Jak řekl v České televizi přesně před týdnem známý český politolog Petr Robejšek, ruský prezident Vladimír Putin znovu osvědčil svou pragmatickou schopnost prakticky z každé situace vytěžit pro svou zemi nejvíc, co se dá.

Až teď si kupříkladu uvědomujeme, že seriózní ruské média vývoj minulého týdne přísně vzato předjímala: Už před návštěvou George Buse na Ukrajině soudila, že americký prezident bude v Kyjevě okázale demonstrovat svou podporu postupnému začleňování této postsovětské země a také Gruzie do NATO, ale v Bukurešti pak tuto představu nedokáže prosadit. A proč? Jak napsal respektovaný ruský server polit.ru, případné požehnání tomuto projektu citujeme "by v Rusku vyvolalo tak bouřlivou reakci, že by to stačilo otrávit atmosféru rozhovorů jak v Bukurešti, tak v Soči, a následně by to nepříznivě poznamenalo vývojl vztahů mezi Ruskem a Západem přinejmenším na několik let" (konec citátu).

Z českého pohledu ještě zajímavější je mediální osud konfliktní otázky radaru v Čechách a antiraket v Polsku. Přestože Kreml s tímto fenoménem tak okázale propagandisticky pracoval přinejmenším půldruhého roku, jakmile došlo na lámání severoatlantického chleba, jasně se ukázalo, že případné rozmístění armád NATO na dalších územích, bezprostředně hraničících s Ruskem, je záležitost mnohem citlivější než ze strategického hlediska bezvýznamné segmenty americké vojenské přítomnosti ve střední Evropě.

Ne že by se v Rusku na antirakety a radar zapomínalo, ale hlavní akcent na ně rozhodně kladen není. Navíc si Rusové po minulém týdnu jistě uvědomují to, co s pochopitelnou nevolí zformuloval v rozhovoru pro agenturu Reuters polský prezident Kaczinski: To, čeho Rusko v otázce rozšiřování NATO jako nečlen této organizace dosáhlo, se prakticky rovná právu veta. Pokud jde o radar a antirakety, je to dnes téma hlavně české a polské. Političtí představitelé obou zemí alespoň prozatím nejsou ochotni souhlasit s trvalou ruskou vojenskou kontrolní přítomností na těchto zařízeních. Polská Gazeta Wyborcza však už v tomto týdnu uvedla, že principiální souhlas s novou americkou protiraketovou iniciativou bude podle dobře informovaných zdrojů v Kremlu jedním z prvních státnických činů nového ruského prezidenta Dmitrije Medveděva.

Otázkou v takovém případě je, jak se příští Medveděvovo Rusko zachová v prosinci, kdy Severoatlantická aliance bude znovu jednat o nabídce akčního plánu členství v NATO pro Ukrajinu a Gruzii. Aliance totiž oběma zemím slíbila, že se v budoucnu jejími členy docela jistě stanou. Není ovšem jasné, kdy a za jakých okolností. I kdybychom nesouhlasili s tezí Lecha Kaczinského o moskevském právu veta v otázkách rozšiřování tohoto paktu, bruselští stratégové budou nuceni s míněním Moskvy počítat a zároveň si zachovat tvář jak před mezinárodní pospolitostí, tak zejména v Kyjevě a Tbilisi. Což docela jistě nebude snadné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .