Společnost nasadila černé brýle
Krize vlády, rozčarování z Evropské unie, korupční spirála. Tak se dnes mluví v Česku a vypadá to, jako kdyby česká společnost kráčela od neúspěchu k neúspěchu. Jenže přesnější by bylo zobecnit současnou veřejnou diskusi jiným způsobem: obyčejní lidé, média i politici si nasazují černé brýle a všechno hodnotí co možná nejvíc negativním způsobem.
Členství v Evropské unii je úplně typickým příkladem. V zásadě to vypadá, že jsme šlápli hodně vedle, když jsme tam vstupovali. Stále se mluví o zdražení - které ovšem nenastává, ani pokud jde o potraviny, ani pokud jde o byty. U těchto komodit přitom byly největší obavy.
Prezident varuje před tím, že do evropské pokladny budeme víc platit, než z ní budeme dostávat. Ale není to pravda, protože podle prognóz expertů budou nejméně do roku 2030 peníze proudit víc z Bruselu do Prahy. Jisté je zatím to, že po vstupu do unie dostávají zemědělci dvojnásobné dotace, než před vstupem. Byť omezená možnost pracovat, šance chodit na západní školy a překračovat hranice bez proclení jsou nové možnosti, které může využít každý ihned.
Krize vlády je druhá záležitost. Neexistuje věcný důvod, proč by měla odstoupit po prohraných evropských volbách. Je tomu právě naopak - stojí před důležitým druhým krokem své reformy financí, která by měla zkrotit rozpočtový schodek. Tato reforma má řadu kritiků, ale také už dílčí úspěchy. Jen z touhy po moci se snaží vládu svrhnout její vlastní spolustraníci - média přitom mají jejich emotivní kritiku za bernou minci a zvětšují dojem, že odstranit vládu je nutné a pokud možno k tomu vyvolat předčasné volby.
Věcnou analýzu, co by pád vlády znamenal pro reformu a jak by v reformě pokračovali noví držitelé moci - o tom asi není třeba mluvit. Připomíná to situaci před sedmi lety, kdy se stejnou náruživostí veřejnost žádala pád menšinové Klausovy vlády. Podařilo se, i když věcné důvody při tom také nezazněly.
Nezpochybnitelným úspěchem vlády je spoluúčast na intervenci v Iráku. Ten se objevuje na titulních stranách jako vhodné katastrofické téma. Informace o tom, že probíhá také obnova diktaturou zničené země, se nedozvíme. I když po Američanech jsou investice českých firem v této zemi snad největší. Tak by se dalo pokračovat. Třeba fakt, že se konečně podařilo pojmenovat nedostatky zdravotnictví a penzijního systému, že probíhá byť dílčí reforma vzdělávání, se dají vyložit i jako úspěch i jako neúspěch. Pokud se ale o tom mluví, tak jenom jako další důkaz naprosté krize, ve které jsme se právě ocitli. Ovšem takovou krizi, kde ročně rostou příjmy obyvatel o deset procent, by si nejspíš přála většina zemí na světě.
Je tedy třeba zodpovědět otázku, proč máme tak černé brýle. Přechod od komunismu k demokracii není jedinou změnou společnosti. Zároveň vstupujeme do globálního světa, což si dobře uvědomují podnikatelé, kteří najednou musí obchodovat nejen se západní Evropou, ale také hledat cestu do dalších světadílů. Je těžké všem novým zážitkům rozumět. Můžeme svět vysvětlovat podle liberálních ekonomických teorií, ale také třeba podle buddhismu, můžeme se vracet do historie. Povolené je všechno.
V chaosu, kdy nevíme, co nás čeká, se mnozí zorientovali možná až příliš rychle. Využívají obav obyčejných lidí, ještě je přiživují, zvětšují nedůvěru a odvolávají se na resentimenty minulých let. V čele těchto mužů přechodného období jsou zvláště šikovní novináři a politici, kteří dokážou manipulovat s veřejností a stávají se tak důležitými držiteli moci v demokracii, která není pevně usazená a řídí se okamžitými náladami veřejnosti.
Když se tak virtuálně propadáme do ohromné krize, je dobré si uvědomit hlavní rizika takového vývoje.
Česko je zemí, která trpí dlouhodobě krizí důvěry. Je to důsledek minulých desetiletí pod totalitními režimy. Teď se nedůvěra obnovuje jako princip jednání ve společnosti. Důvěřovat se najednou nesmí, vždyť se tím vystavujeme možné zradě.
Pro současnou skepsi se tak nabízí jednoduché vysvětlení. Otevírá se nový prostor, se kterým si nevíme rady. A my, postkomunisté, zažíváme starý známý strach ze svobody.
