Srpen 1968 - odpustí děti rodičům?

24. srpen 2008

Myslím, že málokdo v této zemi umí tak mluvit s mladými lidmi jako profesor Tomáš Halík. Jeho nemůžete podezírat v tomto smyslu z neochoty nebo neobratnosti, nedobré vůle či předpojatosti. Jakožto známý kněz pražských studentů, univerzitní pedagog a nekonvenční člověk bez předsudků má dosti jasnou představu o tom, jací jsou dnešní mladí a jak přemýšlejí. Možná víc, než jejich vlastní rodiče... Proto je radno jeho postřehy brát vážně. Například postřehy o tom, jak mladí vnímají celé trauma srpnové okupace v roce 1968 a následnou normalizaci.

Tomáš Halík: "Dnes jsem v kontaktu se studenty, pro které už rok 1989 je rokem, kdy ještě někteří z nich nebyli na světě. A rok 1968 - to je pro ně minulost. Takže chápu, že to neprožívají s entusiasmem jako my, kteří to máme v kostech. Ale myslím si, že přesto je z mnoha důvodů potřebné, aby se o těch věcech upřímně hovořilo, aby se otevřely dokumenty, aby lidé viděli autentické filmy a slyšeli autentická svědectví.

A víte proč je to důležité? Protože mládí je radikální a je hned hotovo s odsudky. Třeba za okupaci, za to, že jejich rodiče, či spíše dnes už prarodiče, nebojovali, že se aktivně nebránili, a za normalizaci, za tu dobu temna a pokroucených hodnot. Zkrátka - potomci musejí vědět maximum možného a maximum 'generačně sdělitelného' - aby mohli odpustit.

Když jsem napsal knížku rozhovorů a vzpomínek, tak za mnou přišli dva mladí lidé a říkali: ,víte, my jsme se nad touto vaší knížkou smířili se svými rodiči. My když jsme četli o té době, tak jsme teprve pochopili, čím naši rodiče prošli, my jsme jim začali rozumět. My jsme jim mnohé věci odpustili a dnes je chápeme úplně jinak. My jsme se nad tou knížkou smířili.' Takže i to, aby rozuměli životu svých rodičů a prarodičů, to je také důležité pro kontinuitu rodinné soudržnosti, ale samozřejmě je to velice draze zaplacený poklad národní zkušenosti."

Komunisté vždy přicházeli s písněmi na rtech a zneužívali možností demokracie a vždy, všude na světě, to skončilo totalitou a tragédií. Proto je dějinná zkušenost osmašedesátého velmi potřebná, zvláště pro lidi, kterým se zdají tyto věci atraktivní.

Musí si najít také svoji kontrakulturu... ale ať si proboha najdou nějakou novou! Ať neopakují naše chyby! Ať dělají své chyby.

Velká politika a velké mocenské tahy se odehrávají v zákulisí paláců, důsledky pak vidíme v ulicích - buď je tam pokoj, mír a klid, nebo tanky, bída a strach.

A ten, komu se říkává "obyčejný člověk"? Co může? Třeba - mluvit se svými blízkými, sdílet své prožitky s potomky, a vědomě pěstovat paměť rodu.

Srpen 1968 - odpustí děti rodičům?