StB měla prsty v mnoha dodnes neobjasněných úmrtích odpůrců režimu, vysvětluje badatel

Bylo to v roce 1988, kdy se podle slov badatele Františka Stárka „ztratil 22letý student architektury z Brna. Naposledy byl viděn 30. září, kdy se rozloučil se snoubenkou. Po deseti dnech zavolal na Správu jeskyní Moravského krasu neznámý hlas, podle kterého v Macoše leží tělo – a byl to student Pavel Švanda“.

„Vše, co se tehdy dělo, bylo podivné. Případ si převzala ,Státní‘, což bylo krajně neobvyklé, protože nevyšetřovala sebevraždy. Strýcem Švandy byl kardinál Špidlík, jeden z nejvyšších představitelů kléru ve Vatikánu,“ pokračuje badatel.

Zajímavý je i dochovaný archivní dokument, kde byla původně jako důvod Švandovy cesty uvedena „turistika“ – to je ale přeškrtnuto a nahrazeno slovem „návštěva“. Těžko říct, co k tomu tehdy estébáky vedlo. Možná doufali, že by se Pavel mohl stát nějakým jejich informátorem. Navíc se pohyboval v okruhu disidenta Josefa Adámka.

Čtěte také

Totalitní StB „zpackala“ nejednu svou západní operaci. Terorizovat Čechoslováky jim šlo bohužel líp, hodnotí badatel

Bezprostředně po úmrtí pak ale bylo konstatováno, že šlo o sebevraždu. Rodina a přátelé tomu nevěřili, a tak v 90. letech požádali o nové vyšetřování.

„Už ale chyběly dokumenty, skartace probíhaly velmi důkladně a detailně. Nejprve hned po Švandově úmrtí a pak koncem roku 1988, kdy proběhly tzv. Lorencovy skartace,“ vysvětluje badatel Stárek.

Zůstávají tak dvě hypotézy: Estébáci od Švandy chtěli informace o jeho strýci, on s nimi nechtěl spolupracovat a zemřel „nějakou náhodou“. Tělo pak hodili do propasti. Druhou možností je, že v důsledku estébáckého tlaku student spáchal sebevraždu.   

„Modus operandi Státní bezpečnosti je tady jasný. Věřící člověk nepáchá sebevraždu. Myslím, že ho estébáci vzali k Macoše a nějak se jim to zvrtlo,“ domnívá se František Stárek.

Příběh Pavla Wonky

Další neobjasněné úmrtí, alespoň co se týká viníků, přináší příběh Pavla Wonky.

Čtěte také

Pavel Wonka: Poslední oběť komunistického režimu

„Byl to občanský aktivista, který fakticky dělal to, co Charta, ale sám a ve Vrchlabí. Tato kombinace nemohla dopadnout dobře. Snažil se poukazovat na to, jak byly zákony formulované a jak prováděné. Obraceli se na něj spoluobčané, když se jim něco stalo ze strany státních orgánů, on za ně pak psal dopisy, stížnosti. Byl to takový advokát chudých,“ popisuje Wonku badatel Stárek.

Následovaly tresty: nejprve za kritiku poměrů (14 měsíců), pak za to, že chtěl kandidovat ve volbách (21 měsíců!) a nakonec další vazba za údajné neplnění ochranného dohledu.

V té době už byl Wonka v zoufalém zdravotním stavu, držel hladovku, přesto bez lékařské péče zcela rutinně do vězení nastoupil. Když 26. dubna 1988 zemřel, byl z toho velký poprask.

„A přestože v 90. letech vznikla komise pro objasnění úmrtí, k viníkům se nedostala,“ dodává Stárek. 

Čtěte také

Lorencova skartace měla zakrýt stopy po zločinech StB. Zlikvidovány byly tisíce operativních svazků, popisuje historik

Ubit k smrti?

Třetí případ se odehrál v Nové Pace, kde žil 20letý Zdeněk Urban, „vlasáč“ se zájmem o hudbu. Tehdy byla mládež centrem pozornosti estébáckých akcí, protože počet těch, kteří se netajili nesouhlasem s poměry v zemi, v této skupině lidí rostl.

Shodou okolností byl Zdeněk Urban příslušníky Veřejné bezpečnosti zatčen, (zřejmě) následně zmlácen a pak se vlastně neví, co bylo dál. Ani další vyšetřování v 90. letech nová fakta nepřineslo. Zůstávají pochybnosti, jasné je snad jen to, že i v jeho případu v tom „měla prsty“ tehdejší bezpečnostní složka státu.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli nám tady stále nezůstávají neobjasněné případy smrti politických oponentů, František Stárek odpovídá: „Bohužel zůstávají a bojím se, že čím budeme od těch časů dál, bude mnohem horší se k nim vracet. Podobných případů bylo víc, archiválie jsou ale zpracovány jen v malém procentu. Věnuji se jim proto, že mým hnacím motorem je pocit odpovědnosti k lidem, kterým se to stalo.“

Víc si poslechněte v pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.