Sto procent Rakušanů proti Temelínu
Rakušané těžko snášejí, že se jim nedaří už třetí měsíc sestavit vláda. V tomto směru by se mohli poučit od Čechů, kteří s vládou nespěchají ani sedmý měsíc po volbách.
Přesto Rakušané hledí přes své severní hranice a hledají inspiraci. Nemusí však svůj pohled zaměřit až na jemné nuance a detaily pražské parlamentní politiky - jejich pohled se zastavil v Temelíně. Tato atomová elektrárna, proti níž naši jižní sousedé protestují celé čtvrtstoletí, přesněji řečeno odpor vůči této elektrárně se stal už součástí novodobé rakouské identity. Je to tak pevný základ, že se právě na Temelíně může dohodnout nová vládní koalice.
Jak to celé začalo: Všichni poslanci vídeňské národní rady odhlasovali deklaraci, podle níž musí vídeňská vláda žalovat u Mezinárodního soudu Českou republiku, která prý zcela bezprecedentně porušila dohody z Melku. Smlouva z Melku stanovila 29 bodů, kterými česká strana zaručila bezpečnost elektrárny. Jedním z nich byl slib, že se stavba nezkolauduje, dokud se v ní budou vyskytovat nějaké závady. Zprávy o haváriích se však objevují stále, a tak nebylo správné Temelín kolaudovat.
Když s protičeskou deklarací souhlasí všechny strany, může se stát základem porozumění těch, které sestaví vládu. Nepochybně bude boj proti Temelínu - až do jeho úplného odstavení - v programovém prohlášení nového kabinetu. Česká strana na vzepětí ve vídeňském parlamentu reagovala spíše s pobavením a označila soudní hrozbu za pošetilou. Má k tomu dobré důvody. Vážné poruchy v Temelíně skutečně poslední dobou nebyly a všechny zprávy o poruchách se týkají běžného provozu - v každé továrně je nutné občas opravit stroje. Jeden z pražských diplomatů si povzdechl, že Temelín je skutečným zrcadlem své doby. Svou technologii už musel přizpůsobit přechodu z komunismu k demokracii, pak vstupu do Evropské unie - a těžko předpovědět, co ho ještě čeká.
Český premiér Mirek Topolánek nakonec dodal, že naopak rakouská žaloba je porušením dohod z Melku. To už bylo celkem zbytečné. O tom, že vídeňští poslanci své protiatomové nadšení přehnali, je přitom přesvědčen i stávající rakouský ministr životního prostředí Josef Pröll, který žalobu zdržuje. Poslanci mu sice už nařídili, ať žalobu pošle do prázdnin, ministr však odvětil, že ji chce připravit opravdu kvalitně. Jinými slovy: nechám to na příští vládě.
Historka o jednotném hlasování rakouského parlamentu je zkrátka úsměvná, přesto by se neměla úplně podceňovat. Mimo jiné připomíná, že se ve středoevropském prostoru opět otevírají zaprášené skříně, ze kterých vystupují staří známí bubáci a kostlivci.
Občana postkomunistických zemí nepřekvapí, když politici Česka, Maďarska, Slovenska, nebo Polska začnou hrát na populistickou notu. Boj s komunisty, Němci, milionáři, nebo s bruselskými byrokraty doplněný nesplnitelnými sliby se stává stále běžnějším nástrojem politiků a vynesl už do parlamentů jednotlivých zemí zdatné demagogy.
Od Rakušanů by to ale Středoevropan nečekal. Podobně jako se dnes nesnášejí reprezentace Maďarů a Slováků, případně Poláků a Němců, stejně dnes hledají Rakušané v útocích na Čechy pevný základ své politiky ve chvíli, kdy demokracie přestává fungovat. Češi jsou zatím uměření, ale pokud Rakušané nepřestanou, bude jen otázkou času, než se rakouské karty chopí nějaký zdejší populista. Útoky proti sousedům se nemůže nic ztratit.
Středoevropské země byly vždy na sebe navzájem odkázány. Nejde o to vzpomínat na slavné časy protitureckých válek, ale například cenné průmyslové návyky české populace vznikly v otevřeném prostoru Rakouska-Uherska, ve staré monarchii se zdejší národy také poprvé učily demokracii.
Během sedmnácti let od pádu komunismu se země, které dříve patřily pod Rakousko-Uhersko, učí spolu žít a komunikovat. Je to teprve druhý pokus, když ten první skončil po dvaceti letech vzájemnými válečnými konflikty a následným pádem pod kontrolu cizích velmocí.
Sto procent rakouských hlasů proti Temelínu nasvědčuje, že staré emoce jsou stále ještě živé, ale především se tím ukazuje, že vlády jednotlivých zemí mezi sebou opět nemluví. Rakouští poslanci to přehnali, pražská vláda se jim po právu směje, jisté však je, že nikdo z politiků kolizi zatím neřešil. Nepochybně je to tím, že ani Česko, ani Rakousko nemají regulérní vládu - to je však slabá útěcha.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
