Středoevropský diář Luboše Palaty

24. březen 2007

Byli vždy hrozně milí. Zavolali, pozvali mě, poslali mail. Nikdy jsem nepřišel, protože nemůžete stihnout všechno. Ono už ten název "Nadační fond obětem holocaustu". To není z mé strany nějaká neúcta, nezájem, jen takový vnitřní obranný mechanismus, abych kromě té práce stihl občas udělat úkoly se synem, jít do kina, nakoupit babičce a neumřít ve špíně. O tom, že k tomu ještě musím vydělat dost peněz, už vůbec nemluvě.

Znovu zavolali před dvěma týdny, znovu ten milý dívčí hlas, který s námi pány, co už začínají stárnout, něco dělá. "Máme vás na seznamu spřátelených novinářů," řekla mi ta dívka v telefonu a měla mě.

Blokační mechanismy v mé hlavě to vzdaly a já místo toho, abych tu myšlenku jako obvykle zavrhl už od početí, jsem začal od toho momentu přemýšlet, jak to udělat, proč napsat a tak dále. Znáte to. A tak jsme si domluvili schůzku. Protože to byla chytrá dívka, zavolala ještě den předem, jestli všechno, na čem jsme se dohodli, platí. Tušil jsem, že ve čtvrtek mám někde být, ale protože mi zřejmě upadla nálepka na monitoru počítače nebo jsem ji tam vůbec nenalepil, kde a kdy mám být, jsem nevěděl. Dvěma větami se mi to podařilo vyzvědět, a tak jsem ve čtvrtek, místo abych se poprvé za ten týden dostatečně vyspal, seděl v příměstském vlaku a už po ránu utahaný jsem si říkal, jaký jsem to starý, s prominutím, vůl.

V kavárně Louvre na Národní třídě, pro Brňáky dodávám pražské, jsem to obešel celé. Věděl jsem, že nemám čekat důchodkyně a důchodce, ale takovou omladinu jsem přesto nečekal. Ještě než přinesli kávu, a to v Louvru opravdu netrvá dlouho, jsem dostal letáček. Byla na něm mapka náměstí s kostelem, k němuž se jako paprsky ke slunci sbíhaly ulice. Na té mapce se náměstí jmenovalo "Říšské" a jedna z ulic Bismarkova. A znovu jsem byl chycen.

Mladý historik v brejličkách, který občas prohodil, jak bylo na studiích v Jeruzalémě, nás poučil, že Říšské náměstí je dnes náměstí Míru na Vinohradech a "Bismarkova" ulice je zase vinohradsky Francouzská.

Dívka z telefonu, která byla nejen mladá, ale i hezká, k tomu dodala, že právě tam pořádají 15. dubna Den vzpomínek na oběti holocaustu. A že našli lidi, kteří tam za války do transportu do plynu bydleli. A třetí z přísedících, také mladá a docela hezká, mi na mapce ukázala flíček, kde bývala ještě v šedesátých letech synagoga. Jak dodal historik, velká ozdobná s věžemi. Dnes je tam škola a já kolem toho místa zase pojedu, až vám to tady dočtu.

Přinesli kávu a já se rozpovídal. To víte, pán v letech, dvě mladé dívky a mladík, co toho taky hodně ví. Rozpovídal jsem se o Bieszczadech, o halických městečkách, která byla před válkou plná Židů a dnes jsou tam je hroby. Pak jsme nějak přeskočili k arizovaným vilám, kolem kterých tady v pražských Klánovicích denně chodím a kladu si marně otázku, jestli v nich náhodou dodnes nebydlí ti arizátoři. No a potom se hovor nějak stočil na chování Čechů za Druhé republiky, což byl ten neúspěšný pokus vybudovat z Československa nacistům vonící český polofašistický stát.

A ještě jsme mluvili o moravských městech s židovskými čtvrtěmi, o tom, kolik je dnes v Česku Židů, jestli čtyři nebo deset tisíc, o tom, zda se člověk může stát Židem tak, že se pro to rozhodne. Mluvili jsme i o odškodnění, na které dal český stát nějakých sto milionů.

Hovořili jsme o Polsku, které na takové odškodnění zatím nedalo nic. O tom, že je špatné, když se příběh Židů, holocaustu a spravedlnosti smrskne jen na peníze. Hodina utekla tak rychle, jak uteče hodina, když zjistíte, že si s lidmi, které neznáte, máte co říci. Máte tolik co říci, dodávám.

Čtyři nebo deset tisíc, to je jen kapka v moři. Kapka lidí, co jsou Židy a někteří zároveň Čechy. Zbytek té lidsky barevné země, kterou to naše Česko kdysi bylo, než bylo změněno a změnilo se v černobílý svět. Dnes k zbytkům těch barev přibývají barvy nové a buďme za to rádi.

A buďme rádi za lidi, kteří nám ty barvy toho našeho zmizelého světa připomínají, protože nás tím připravují na budoucnost. A ještě se vás hezky, tak nějak židovsky usmějí a vy budete ztraceni. Takže 15. dubna si vzpomeňte na lidi, na Židy s úsměvem. Šalom.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio