Středoevropský fejeton
Milá Natálko, za pár týdnů tě čekají státnice, nebo jak tomu tam u vás na Ukrajině říkáte. Vím, že je zvládneš, tak jako zvládáš učit od rána děti a pak ještě do večera vysvětlovat zákazníkům, proč by si měli koupit ten který čaj v tom vašem obchodě. O to se nebojím.
Bojím se trochu při pohledu na záběry z dnešních kyjevských ulic. Jsou zase plné demonstrantů, divných lidí, kteří přijeli do toho tvého jarně krásného Kyjeva kdo ví odkud, ale určitě odněkud z východu. Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o své cestě do Luganska, toho vašeho nejvýchodnějšího města Ukrajiny, tak východního, že leží na na východ dokonce i od Moskvy. Ti lidé tam byli neuvěřitelně milí, ale žili na nějaké jiné planetě než já a ty. Dávali nám otázky typu: "Jak vy jako Slované vůbec můžete být s imperialisty v NATO?" . Kladli věnce k památníkům Lenina a komunismus tam byl cítit úplně ze všeho. Tak tihle lidé teď dělají novou ukrajinskou revoluci. Pod modrými vlajkami toho divného premiéra, co vypadá jak vyhazovač z baru, a s komunismem v hlavách.
Nevím, jestli to tak fotografové schválně vybírají, ale já jsem skoro na všech fotkách viděl samé důchodce. Tvářili se bojovně a nepříčetně a já jsem si říkal, proč tihle lidé už toho nenechají a nedají vám mladým, co o tom světě okolo sebe něco víte, šanci žít si svůj život. A žít si ho jinak než oni, kterým už nic jiného, než vzpomínat na zlaté časy Brežněva, už nezbývá.
A vybavuji si přitom tvé rozzářené oči, když jsi mi vyprávěla o té svojí revoluci, krásné už jen tou rozjásanou barvou - oranžovou. Bylo to loni na jaře, v době kdy už byli ti tví oranžoví rozhádaní, do voleb šel každý zvlášť a nic jiného, než prohra je čekat nemohla. Ale ty jsi pořád s nadšením vyprávěla, jak jsi tenkrát v tom uplakaném podzimu před dvěma lety přepočítávala s oranžovou páskou na rukávu hlasy v nějakém kyjevském obvodu. Pořád jsi měla pocit, že to byla tvoje revoluce a že přes všechny porážky jste ji vyhráli.
Říkala jsi, že na Ukrajině se něco změnilo, že se to změnilo na tolik, že už to nikdy nebude takové jako předtím, tak špatné jako předtím. A myslela sis to i v době, kdy se premiérem, tehdy už nejsilnějším mužem země, stal ten barový vyhazovač Janukovyč a modří se chytili opratí moci. Často ses ptala, proč nepřijedu na reportáž a já, s trochou studu, vysvětloval, že tady pro nás je Ukrajina příliš daleko. Že lidi tady to prostě nezajímá. Nepřijedu ani teď, protože jak řekl jeden můj kolega, to by v Kyjevě musela téct krev.
Není v tom žádný zlý úmysl, jen prostě my tady, v Evropě jak si říkáme, máme teď spoustu starostí sami se sebou. Se svými hodně nedokonalými vládami, s Evropskou unií, kterou vlastně ani nevíme, jestli ještě chceme. S reformami, s korupcí, s našimi tragikomickými politiky, s tím jak nám to, co ty vidíš jako spoustu peněz, nestačí na život, s nímž bychom byli spokojeni. Nechali jsme vás osudu a vy si budete muset poradit sami. Sami se sebou i s Ruskem, které čím je silnější, tím méně má chuť vás pustit od sebe k nám. Kyjev už asi začíná vonět kaštany a už se dá asi jen tak ležet na písečných plážích u Dněpru a dívat se na oblohu, nebo na zlatem se třpytící kopule chrámů nad řekou, na místech, kde už stojí tisíc let. A dá se nemyslet na všechno, co se odehrává tam za vodou. Nevím jak to všechno u vás dopadne, ale bojím se, že dobře, dobře ne. Ale asi máš pravdu, úplně zpátky se to snad nevrátí. A ty budeš mít vždycky pocit, že ta oranžová revoluce byla tvoje a byla k něčemu. To si ostatně říkám i já, o té naší revoluci sametové, a věř mi, není někdy také úplně lehké. Krásný jarní den od Vltavy k Dněpru.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
