Středoevropský fejeton

DNA je trochu potvora, dokonalý otisk, který o nás řekne všechno, úplně všechno. A nejen o nás, ale i o těch, co tu byli před námi. A v DNA, co tu budou po nás, tu zůstane naše genetická informace na věčnost, byť my sami se už, řečeno slovy přátel žehu, obrátíme v prach. Prý nejsme ani moc Slované, zněla jedna z těch genetických zpráv, které se v míjejícím týdnu probojovaly na nejpřednější stránky nepřednějších deníků s titulkem "Potvrzeno". Slovanské geny prý má jen jednapadesát procent z nás. Zbytek je románsko-germánsko-židovsko-ugrofinská směska ochucená kapkou jihokavkazké krve.

Po dvou stoletích tak víme to, co věděli národní obrozenci, když uvažovali, jestli je vlastně co obrozovat. Zdaleka v tom tehdy nebylo jasno. Všichni trochu vzdělanější lidé mluvili německy a čeština byla jazykem, jehož slovní zásoba se hodila tak leda na vesnické povídačky, k vědě však nikoliv. Jak jsem vám tu říkal už minule, ještě o padesát let později jsme se velice lehce mohli stát Němci. Stačilo vyslat náležitě reprezentativní delegaci do Frankfurtu nad Mohanem. Další šance nebýt Slovany se nejméně části obyvatelstva naskytla o století později. Nacisté neuměli ještě přečíst DNA, a tak si museli vystačit s primitivními metodami, jako měření nosu pravítkem a podobnými pitomostmi. Pitomostmi, které však rozhodovaly o bytí a nebytí, o tom, jestli někdo bude žít jako panská rasa, nebo žít jako otrok, či nežít vůbec. Na jednom konci byly nádherné vily v berlínském Grünewaldu, na konci druhém plynové komory na osvětimské pláni s idylickým názvem Břežinka. Názory na to, jak by to dopadlo s naší rodinou, se různí. Jak stárnu, tak se tak nějak i poptávám a zajímám o to, odkud jsem a kde jsem se tu vzal. Část rodiny pochází z rodového statku od Hrochova Týnce, část ze Staré Boleslavi a zbytek z vesnic mezi Prahou a Lipany, takže nemám příliš pochybnosti o tom, že jsem Slovan a Čech, ale kdo ví, kam při měření nosu a typovém určování hlavy zařadili mého otce, který díky nacistům a povinné němčině se ještě dnes ve Spolkové republice trochu domluví.

Otec je totiž stejně jako já modrooký blonďák, takže by třeba mohl být uznán za árijský typ. Na druhou stranu by ale s tím svým trochu švejskovským obličejem Rudolfa Hrušínského mohl skončit jako typický Slovan někde na Sibiři nebo v plynových komorách, které by se po vyvraždění Židů brzy uvolnily pro jiné üntermenschen. Proto mě ta společnost, co nabízí, že za dva tisíce vám z trocha slin zjistí DNA, trochu děsí. Slibuje totiž, že vám z těch slin najde po Česku vaše genetické příbuzné, a tváří se při tom, že je to taková hra, prý obdoba internetové seznamky. Možná to tak opravdu myslí, ale stejně tak lehce se z téhle internetové seznamovací kanceláře může stát prostředek pro selekci lidí. Dějiny se, jak si pamatuji z hodin Marxismu-Leninismu, opakují ve spirále. Třeba už někde na světě žije další zneuznaný malíř a neúspěšný uchazeč o studium architektury s knírkem pod nosem, který právě na tohle čeká. Na to, až bude moci lidi rozdělit na ty, kteří mají vhodné DNA, a na ty, kteří jsou přivandrovalci odněkud z jižního Kavkazu. Ale i tohle dělení je ta optimistická verze, protože ta pesimistická a pravděpodobnější říká, že pro budoucnost může být důležitější mít v sobě alespoň kousek třeba takové čínské krve. Ale abyste mi dobře rozuměli, nechtěl bych být paranoidnější než Úřad pro ochranu osobních údajů, nebo jak se to jmenuje. Třeba je ona genetická seznamka opravdu jen takový vědecký žert, jak nás tady v české kotlině znovu rozřadí do kmenů s hezkými názvy, jako Pšované, Charváti, Doudlebové či Lučané. Pokud jde však o mě, já si své přátele budu vybírat dál sám, bez toho, aniž bych si zjišťoval jejich DNA. Ostatně už dávno se ví, že čím je ono DNA vzdálenější, tím hezčí jsou z toho děti. Myslím, že podobně to platí o přátelství a o životě vůbec.

Proto si své sliny a svoji genetickou informaci nechám pro sebe, jak jen to půjde. Ale kdo ví, třeba to zas tak dlouho nepůjde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .