Středoevropský fejeton

A já vám nevím, protože je sice možné, v českých poměrech dokonce pravděpodobné, že se najdou lidé, kteří nemocenské dávky zneužívají. Ale řešením je přece najít a potrestat ty simulanty a ne prostě nemocenskou zrušit. Protože je spousta lidí, které ty tři dny, kdy zůstanou úplně bez peněz, budou hodně bolet.

Patřím k té šťastné části pracujících, co na nemocenských dávkách nevyčerpali za poslední léta nic. Ale každý doktor vám řekne, že každá přechozená chřipka se sčítá a ze všech tisíců stránek novin, co jsem tento rok přečetl, se mi do paměti nejvíce vryla věta kolegy z Mladé fronty dnes Michala Musila: "Většinu zdravotnické péče spotřebujeme až těsně před smrtí."

Myslím, že to už přeháníme a myslím především to, jak málo věnujeme těm nejchudším a nejpotřebnějším z nás. Jak málo tito lidé pocítili, že za posledních deset let se tato země zase zvedla a opět patří k státům v měřítku světovém úspěšným a bohatým. Mám pocit, že s tím bohatstvím neumíme hospodařit, rozdělit ho tak, abychom byli spokojeni aspoň trochu všichni. Tak aby bohatých přibývalo pomalu a chudých rychle ubývalo. Protože kdy jindy by mělo chudých ubývat, než v dobrých letech a ta naše léta dobrá jsou.

Jsme společností těch mladých a úspěšných, zdravých se zdravými dětmi a když je někdo náhodou starý, jako třeba pan prezident, tak ještě sportuje, jezdí na lyže, píše knihy a tak vůbec - prostě užívá si života. Ale ono to není tak vždy, byť nás televizní reklamy přesvědčují o opaku. A já, ač jsem komunisty nikdy nevolil a sociální demokraty jen jednou a to ještě náhodou, si myslím, že to, že jsou dobré roky, by měli pocítit všichni.

Nejvíce ti, co mají nejméně. A jestli přijdou roky špatné a ekonomové vám vysvětlí, že někdy přijít musí, měli by to nejméně pocítit ti, co nejméně mají. Tak je to totiž u nás v Evropě správně a je to něco, čím se odlišujeme od velké části světa a odlišujeme v tom dobrém. Nejvíc jsem to pocítil před lety ve Francii. Bydlel jsem tehdy v jedné šlechtické rodině v Paříži a to, co jsem tam slyšel, jsem po návratu shrnul do jedné krátké věty: "Francouzi jsou všichni komunisti". Podobné pocity mám někdy z projevů sociálně-tržního hospodářství v Německu, nebo z toho, jak to vypadá v Dánsku a Skandinávii vůbec.

My ve střední Evropě, říká se nám "noví Evropané", to stále ještě neumíme. Po komunismu, kdy jsme se na papíře měli všichni stejně, ale ve skutečnosti to byl byl takový nový nevolnický feudalismus, máme dnes pocit, že čím více se rozevírají ty naše sociální nůžky, tím vlastně lépe. Máme pocit, že takhle se buduje kapitalismus. A na tu starou Evropu, kde na rozdíl od nás nejméně padesát let něco fungovalo, se díváme jako na staré hlupáky, kteří nás nemají co poučovat. Vždyť my, "noví Evropané", jsme přece zažili komunismus, takže na rozdíl od nich víme, jak se ten kapitalismus buduje.

"Houby víme," tápeme ve tmě a děláme chyby, které oni udělali už dávno a z nichž se už dávno dokázali poučit. A děláme to tak už osmnáct let. Jsme takové pubertální demokracie, s nimiž to především v posledních letech, kdy jsme se v rámci Evropské unie dostali mezi ty dospělé, mlátí ode zdi ke zdi. Co vláda, to nějaký úlet, doprava, doleva, jen hlavně nebýt jako oni, ti v Bruselu. A ať vládne levice, nebo pravice, nůžky se pořád rozevírají a chudí chudnou a bohatí bohatnou. Budujeme kapitalismus a doháníme Evropu, která nám do toho svými předpisy a nařízeními drze a neomaleně kafrá a zasahuje do té naší národní suverenity. Do té naší národní budovatelské puberty. A až ten náš kapitalismus slavně dobudujeme, tak my bohatí a úspěšní najednou zjistíme, že žijeme v zemi, kterou ti chudí a neúspěšní nesnáší.

Zjistíme, že nesnáší nás, tu naši skvělou demokracii a že mají pocit, že je ta naše svoboda jen kulisou, protože je v ní dobře jen těm bohatým, zdravým a úspěšným. A kdybyste nevěděli jak to končí, tak vám Francouzi, Rusové nebo Němci řeknou. Revolucí, komunistickou nebo nacistickou. Možná proto jsou Francouzi, kteří těch revolucí zažili asi nejvíc dnes vlastně všichni "komunisté". A já se jim ani trochu nedivím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .