Středoevropský fejeton

To takový Petr Mach, ředitel to institutu pro výklad myšlenek stále ještě prezidenta Václava Klause, žádné ručičky nikam neposunoval. Protože pro něj se Schengenem nic nemění, jen se holt nebude ukazovat pas.

Já doufám, že časy Rakouska-Uherska se nevrátily, protože nostalgie-nenostalgie, nebyl to zrovna Bůh ví jak fungující stát. Měl své výhody. Tou nejhezčí bylo asi to, že jste mohli stát na náměstí přístavního města Terst, jehož dolní polovina končí v moři, a mít oprávněný pocit, že tady, tady je to pořád ještě vaše moře. A taky jste mohli sloužit na vojně na křižníku, nebo na ponorce, což se vám v armádě české prostě stát nemůže.

Nevýhod však bylo daleko víc, to by jinak tak moudrý pán jakým byl Tomáš Garrique Masaryk přece Rakousko-Uhersko nerozbíjel. Zvláště mezi Čechy a českými a rakouskými Němci panovaly celé zlaté období monarchie tak šílené politické poměry, že se divím císaři Frantovi Procházkovi, že tomu vydržel vládnout tak dlouho.

Myslím, na rozdíl od Mladé Fronty Dnes, že se nevracíme ani do třináctého století, i když možná něco podobného, jako zlatá doba císaře Karla IV. nás třeba někdy v příštích desetiletích čeká. Jenže se obávám, že k tomu, aby se Praha stala opět po staletích metropolí Evropy, musel by stejně jako v případě Karla na prezidentský stolec usednout nějaký poloviční cizí přivadrovalec, kterým Karel IV. koneckonců byl. Když teď slýchávám, jak Jana Švejnara v jeho kandidatuře na post hlavy českého státu diskvalifikuje jeho americké občanství a to, že bydlí nejen v Praze, ale také za velkou louží, mám obavy, že žádný nový Karel IV. ba ani nový Masaryk z Pražského hradu vládnout jen tak nebudou. A obávám se, že i Václav Havel byl na dlouhou dobu posledním svého druhu.

Ale ono to závisí teď už tak trochu na nás. Schengen, který ruší skutečné hranice, není jako většina věcí v životě víc než jen další šance. Další šance na budování si pocitu, že nemáme jen jednu vlast, Českou republiku, ale že máme i vlast druhou a mnohem větší, Evropu, nebo chcete-li Evropskou unii. Jak ukazují mnohé projevy pana prezidenta Václava Klause, mnoho lidí z generace, která ještě pamatuje druhou světovou válku, si na tento pocit zřejmě nikdy v životě nezvyknou a zvykat ani nechtějí. Je jim dobře jako Čechům, což jim po nacistické okupaci a komunistické devastaci této země i jich samotných nelze zazlívat. A svým způsobem se jim nelze ani divit. Jen opravdu velcí lidé dokáží přesáhnout horizont svého života a žít pro něco, co možná někdy bude. Těm ostatním to nevyčítejme, jsou jen staří a smrtelní.

Nevím, zda už pro mě a moji generaci čerstvých čtyřicátníků bude někdy Evropská unie vlastí, protože jí k tomu ještě spousta věcí chybí. A je spousta lidí, kteří tomu, aby nejen Čechům ale i všem dalším Evropanům vlastí byla, hází klacky pod nohy. Avšak Schengen, který ponechává hranice už jen na mapách a v našich duších je tím krokem, který tomu hodně napomáhá. V noci ze čtvrtka na pátek jsme oslavovali. Dokonce i ministři strany, jež se jako jeden muž podepsala pod návrh na znovuzvolení pana prezidenta panem prezidentem, který jako obvykle nic neoslavoval, protože on nic co se týká Evropské unie neoslavuje. Snad jen její zánik.

Vedle slov oslavných je však třeba dodat i něco mírně varovného. Není to jen tak, že se nám Schengenem zase o něco víc otevřela Evropa, ale i my jsme se o něco víc otevřeli - Evropě. Teď se zase o něco víc ukáže, jak na to jsme v konkurenci s jinými národy, jinými státy. Jak dobrou máme policii, která si buď poradí, nebo neporadí s cizími mafiemi, jak dobré máme politiky, díky kterým budeme nebo nebudeme platnou a viditelnou součástí Evropy a ukáže se i jak dobří jsme my sami. Každý jeden z nás. Mizí totiž hranice, která nás omezovaly, ale i chránily. Nejen ty mezistátní, ale i všechny ostatní.

Otevírá se nám Evropa a pod kouzelným slůvkem globalizace i celý svět. Zoologická zahrada se ruší. Vítejte v džungli, ve volné přírodě, v Evropě, ve světě bez hranic. A užijte si Vánoce. První bezhraniční.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .