Středoevropský fejeton

Novinami už prošla zpráva, že Václav Havel a Miloš Forman připravují společně film, který nese pracovní název "Mnichovská zrada". Moc bych se přimlouval, aby oba slavní a slovutní pánové tento název ještě změnili, protože neodpovídá realitě ani dobové, ani současné.

Tak se prostě na Mnichovskou dohodu nelze dívat. Zrazeni jsme se tehdy v Mnichově cítili jen my Češi, nikoli Maďaři, Poláci, nebo Němci.

Ani Francouzi a Angličané ten pocit zrady v té chvíli neměli. Měli dojem, že když panu Hitlerovi dají, co mu podle principu sebeurčení národů náleželo, když nastolí, jak si tehdy mysleli, nový spravedlivý mír - tak že pan Hitler přestane být nacistickým diktátorem, ztratí válečnické choutka a půjde se s ním dohodnout, půjde vedle něho žít. Velká Británie a Francie ostatně tehdy každá ovládaly nádavkem ke svým státům ještě čtvrtinu, či třetinu tehdejšího světa, tak ostatně proč by pan Hitler nemohl mít jako zónu svého vlivu střední Evropu.

Také národy kolem nás se na Mnichov nedívaly nijak zle a pojímaly to jako políček za vyučenou středoevropskému oblíbenci vzdálených západoevropských mocností, které podle jejich vcelku oprávněnému názoru střední Evropě ani za mák nerozuměly - což dokázaly podle nich spatlanými a nespravedlivými míry z Versaile a Trianonu.

Neměli bychom totiž zapomínat na to, že v Mnichově se československé hranice překreslovaly nikoli jen ve prospěch nacistické Třetí říše, která pár měsíců předtím bez odporu zchamstla Rakousko, ale také ve prospěch Maďarska a také Polska.

Zvláště v polském případě je to pozoruhodné a bylo by zajímavé znát duševní pochody pana Hitlera, které ho vedli k tomu, že takto odměnil zemi, kterou o rok později nejen přepadl a okupoval, ale jejíž obyvatele se chystal systematicky vyhladit. Hned po Židech a Cikánech, abych uvedl Poláky připomínané pořadí. A jen těsně před Čechy, abych sebral iluze těm našim českým, houfně se rozmnožujícím přiblblým neonackům.

Polákům, kteří si přece nemohli o nacistech dělat iluze, stálo pár kilometrů čtverečních Těšínska, Zaolší, jak se dodnes říká, za to, aby se s panem Hitlerem paktovali, aby s ním byli hozeni do jednoho pytle. To, že se nacistům podařilo proti sobě postavit dva tak blízké si národy, blízké i mírou ohrožení, které se na ně řítilo, je obrovské memento Mnichova. Z mého pohledu větší a vážnější, než ona v úvozovkách "zrada" vzdálených západních mocností. Protože ty to v té chvíli, v září 1938, myslely ze svého pohledu alespoň dobře, nechtěly válku a chtěly ve střední Evropě národnostně spravedlivý nový mír. Ale jak to mysleli Poláci, Bůh suď. Není to výčitka, Poláci za svůj omyl ze září 1938 zaplatili opravdu strašně a jsou si toho dodnes myslím náležitě vědomi.

Maďarům se po pravdě řečeno nedivím. Vítězné mocnosti se vůči nim zachovaly opravdu zcela nespravedlivě. Maďaři zaplatili ze všech poražených národů za první světovou válku zdaleka nejvíc a ani já vůbec nevím proč. Nedopustili se válečných zločinů (tedy aspoň nijak výjimečných válečných zločinů), do války neburcovali víc než jiné národy, prostě nevím. Mnichov, respektive Vídeňské arbitráže, byli pro ně zadostiučiněním a v tom je celkem chápu.

Odhlédnuto od toho, co následovalo, bylo uspořádání po Mnichovské dohodě z hlediska sebeurčení národů zřejmě nejspravedlivější, kdy tu jaké bylo. Jenže odhlédnout od toho, co následovalo, se nedá.

Když se dostane i v zásadě dobrý záměr do rukou zločinců, tak ho jen zneužijí. Jako pan Hitler, nebo dnes pan Putin. Mnichovská dohoda proto není zrada, je to ponaučení. Ponaučení, že i v zásadě dobré věci v rukou zločinců, jsou zločinem. A všechny dohody s nimi uzavřené jsou pro ně jen cár papíru, které poruší kdykoli, kdy se jim to hodí. Tak jak to udělal pan Hitler s dohodou Mnichovskou, tak jak to udělají pánové Medveděv a Putin se všemi dohodami kolem Gruzie. A tím bych pro dnešek skončil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .