Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Na západoberlínský Kudam by to bývalo bylo rychlejší po dálničním okruhu, ale i když bylo k půlnoci, přesto jsem volil raději starou, dobrou cestu kolem bývalého východoněmeckého letiště Schönefeld, cestu kterou jsem poprvé přijížděl do Berlína před čtvrt stoletím.
Trabant na betonových panelech dálnice, postavené ještě za Adolfa Hitlera, při rychlosti sto kilometrů bez protivětru každých deset metrů nadskočil a už tím se tato výprava nesmazatelně zapsala do mé dětské duše.
Podruhé a ještě hlouběji to bylo v srpnu 1989, kdy jsem cestu do Berlína, toho západního, vyměnil za Francii. Komunismus se hroutil a k cestě na Západ byl potřeba už jen pas a pár set dolarů složených na účtu v komunistické bance, které vám vyměnil rád každý vexlák. A že jich tehdy bylo. Poslední překážku nekladli komunisté, ale svobodný Západ v podobě víz, na které se stály nekonečné fronty. Jediným Západem, do něhož se dalo jet bez víz, byl Západní Berlín. A protože jsem pár týdnů předtím potkal v Praze éterickou blondýnku, která mi na pohled napsala vedle adresy vzkaz "ať určitě přijedu", jel jsem.
Do toho druhého Berlína jsem přecházel poprvé jakýmsi podchodem u Braniborské brány. Jako občan vítězné mocnosti jsem měl i s komunistickým pasem neomezenou možnost pohybu a tak jsem sice bydlel u kamarádky v klidné činžovní čtvrti Berlína Západního, ale nakupovat jsem si chodil do Berlína východního.
Svoji západní kamarádku jsem uváděl v úžas velkými kyticemi, na které jsem na východě i se svými pár stovkami marek měl. Pas jsem měl plný razítek a užíval si zvláštního pocitu výlučnosti, protože to, co jsem mohl já, bylo východním Berlíňanům zcela odepřeno.
Přesto, když se po pár týdnech blížil termín návratu do Prahy a já musel definitivně opět k sobě, za zeď, přemýšlel jsem pár dní o emigraci. Obava, že by mi v Praze pak sebrali čtvrtku domu po mamince, zvítězila, ale já se loučil s tím, že majetek vyřeším a pak se vrátím. Nevrátil, přišla revoluce. Ta naše něžná i ta jejich, nazývaná Pádem berlínské zdi. Od té doby se do Berlína vracím tak často, jak jen můžu. Prožil jsem v něm sjednocovací noc, jezdil jsem do něj, kdy ještě Postupimské náměstí ukazovali jako sádrový model, viděl, když ho dostavěli, točila se mi hlava a pořád ještě točí z nového betonového kancléřství. Půlnoc odbyla, když jsem právě minul Východní nádraží. Po mé levé ruce ještě zbytky zdi, pak Treptowský park, východoněmecké paneláky na Alexu, Postupimské náměstí, centrála Mercedes - Benz. Penzion nedaleko Kudamu byl v ulici, která se za těch čtvrt století nezměnila. Jako většina ulic v západním Berlíně. Před těmi dvaceti pěti lety mi připadal jako město, v němž bych chtěl žít. Dnes je městem, do kterého se rád vracím, kde sou nejlepší bary ve střední Evropě, neuvěřitelně svobodná atmosféra, nejskvělejší i nejodpudivější ukázky moderní architektury široko daleko. Ale i městem, které je pořád staveništěm, kde každý pátý nemá práci a rok od roku není líp, nýbrž v lepším případě stejně. Je mi tam dobře. Ale jsem rád, že žiju v Praze.
Luboš Palata, spolupracovník ČRo 6 a redaktor Lidových novin
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
