Středoevropský fejeton Luboše Palaty

A procestovat si nejen Estonsko, ale zajet si i do Finska a pak se vlakem ještě pár dní vracet přes celé Pobaltí. Největším zážitkem z celého toho pobaltského týdne však bylo estonské pohraniční město Narva. Stojí tam proti sobě dva hrady. Oba jako vystřižené z pohádky. Ten na estonské straně z pohádky estonsko-německé a ten hrad za vodou z pohádky ruské. Tady na dvou stranách hraniční řeky Narva se střetávají dva světy. Ten náš evropský a ten jejich, řekněme euroasijský. V estonském hradě, postaveném (jak jinak tady v Pobaltí) Řádem německých rytířů, jsem si připadal jako doma, nebo ještě spíš jako někdy v Porýní, nebo v Malborku u Gdaňska. Stejně tak dobře a skoro doma mi bylo v Tallinu, starém hanzovním městě, majícím onu evropsko-německou krásu a řád věcí, který města ruská většinou postrádají.

Od té doby Estonsko a Estonce, kterých je v jeden a půl milionovém státě asi milión, po oku sleduji. A musím říct, že mi dělají radost. Jako jedni z prvních zavedli rovnou daň, stali se evropskou špičkou v internetových technologiích, naučili se ze všech postkomunistických národů nejrychleji anglicky a se stali se vůbec takovou příkladnou reformní zemí. Estonci ale mají problém. S Rusy. Měli ho vždy. Oni, milionový, navíc ugrofinský národ na hranici mezi Ruskem a světem kolem Ruska. Když se po první světové válce vymanili z ruského sevření, bylo to na chvíli, na dvacet let. Likvidace Estonska (výsledek paktu mezi Hitlerem a Stalinem) nikoho ani příliš nepřekvapila a téměř nikdo proti tomu ani neprotestoval. Stalin se v Estonsku choval jako východní tyran, jehož řádění zaplatily životem desítky tisíc Estonců. Nacisty proto později Estonci vítali jako osvoboditele. A když Hitler začal prohrávat, vstupovali dobrovolně do jednotek SS, aby svoji zem před Stalinem ubránili. Neubránili, ale v marném boji proti sovětům pokračovali i mnoho let po válce. Estonští "lesní muži", jak se jim říkalo, jsou opředeni podobnými hrdinskými legendami jako polská Zemská armáda nebo ukrajinští banderovci.

Estonci, tedy velká většina, cítila vítězství sovětů jako novou okupaci, ne jako osvobození. Z Estonska pak na Sibiř odjížděly další vlaky plné politiků, učitelů, inženýrů, prostě elity národa. Vlaky, které mířily do stalinských gulagů, z nichž se většina vězňů, Estonce nevyjímaje, už nikdy nevrátila.

Mým největším zážitkem z Moskvy minulého týdne bylo, když jsem ve svém hotelovém pokoji viděl zpravodajství ruské státní televize z nepokojů v Tallinu. Nepokojů, které vyvolali Rusové, když byl v centra Tallinu sňat pomník rudoarmějce a převezen na vojenský hřbitov. Hysterie a ruské velikášství, které z té televizní obrazovky kapalo, mě zarazilo a zamrazilo. A cítil jsem se zase, jako před lety v Narvě, znovu Estoncem. Přesto, že estonsky bych si neřekl ani o chleba a rusky už jsem párkrát v životě vyznával i lásku a to i ve verších.

A přijde mi, že příliš mluvíme o tom, jak bychom měli chápat to divné chování Rusů. Štvou mě řeči, že Estonci neměli Rusy zbytečně provokovat. A taky mě mrzí, že náš prezident Václav Klaus (když se ho v ruském Tatarstánu jeden z místních novinářů zeptal jak hodnotí estonské události) pronesl jen takovou "bezpohlavní" větu. Něco o tom, že se nesmí přepisovat historie. Což si mohli Rusové vysvětlit i jako svoji podporu. A to přesto, že to tak český prezident zřejmě vůbec nemyslel. Estonců je milión. Jedna pětsetina té naší Evropské unie. Přesto, nebo právě proto, bychom za nimi měli stát tak, aby si Rusko nemohlo na ně zkoušet velmocenské svaly. Aby se slovy Václava Klause zase někdo nepokoušel přepisovat historii. Protože nepřepsaná historie praví, že Stalin po porážce nacistů Estonsko neosvobodil, ale znovu okupoval.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .