Středoevropský fejeton Luboše Palaty

A Legoland je zábavní park, který mimo jiné dokazuje, že tomu tak opravdu je. Můj desetiletý syn Jakub tam byl v sedmém nebi. Pokud jde o mě, tak bych diplomaticky řekl, že Legoland splnil má očekávání.

To, z čeho jsem v Dánsku jako Středoevropan v šoku je míra slušnosti, která se tu od člověka tak nějak očekává a tím pádem i vyžaduje. Začalo to tím, když jsme jeli trajektem na jeden dánský ostrov. Při cestě tam ani zpátky nás nikdo nezkontroloval, zda máme jízdenku, která přitom nebyla nijak levná. V kempu pak byla restaurace, kam jsme si ráno mohli zajít na snídani. Přišli jsme a já jsem čekal pokladnu někde u vchodu, kde se bude platit. Byla až na druhém konci místnosti a většinu času u ní ani nikdo nestál. Přesto lidé chodili a platili, sami.

Před obchody a hospůdkami pak stála ve stojanech kola, která nikdo nezamykal. Po pár dnech jsme to začali dělat taky. Nezamykat. Poprvé jsem se trochu bál, ale podruhé už méně a potřetí už mi to přišlo normální a příjemné. Zamykání kol, jež jsem dokonce ještě ve svém dětství nezažil, mi totiž přijde jako jedna z největších obludností, kterou nám naše nová doba přinesla.

Stejně tak jsem trpělivě vyhlížel při té dánské snídani v restauraci kempu pokladní, abych mohl zaplatit. Pravda, kdybych si to odpustil, mohl jsem být dnes o pár tisíc korun bohatší, Dánsko je totiž pekelně drahá země. Ale přišel bych o ten pocit - pocit života v zemi slušných lidí.

Podle mnoha různých žebříčků je Dánsko zemí, kde se lidem žije na světě nejlépe, nebo skoro nejlépe. Byl jsem pár dní předtím v Moldávii, v zemi, kde se lidem podle stejných žebříčků žije z celé Evropy nejhůře, nebo skoro nejhůře. Když přemýšlím o tom, v čem je mezi nimi hlavní rozdíl, tak docházím k závěru, že je to právě v tom, jak se lidé k sobě chovají.

V Dánsku se prostě předpokládá, že je člověk slušný, že nepodvádí, že nekrade kola, že dá na silnici přednost tam, kde ji dát má. A že zaplatí, i když ho nikdo nekontroluje a klidně by mohl odejít bez placení. V Moldávii jste naopak od počátku bráni za zločince, nebo alespoň za někoho, z něhož by se ten zločinec mohl vyklubat. A tak v mizerném hotelu v Kišiněvě - který pravda stál dvakrát méně, než poplatek za stan v dánském tábořišti - si nejen vzali pas, ale chtěli platit každý den. Když jsem jednou trochu naštvaně namítl, že se nemusí bát, že mám na pokoji počítač a všechny věci, takže jim nikam neuteču - dostal jsem co proto. "Jak to, že jste počítač nenahlásil. Pokud vám ho někdo ukradne, tak za to hotel neručí, protože váš počítač nikdo neviděl," prohlásila recepční. Donutila mě tím nejen jít do směnárny, vyměnit dolary za celosvětově nesměnitelnou moldavskou měnu a zaplatit další den - ale způsobila ještě něco horšího. Strach, že až přijdu na hotelový pokoj, tak tam nenajdu svůj počítač. V Moldávii se totiž pořád něčeho bojíte. Toho, že vás obere hlídka dopravní policie. Že vám soukromá firma, u níž pracujete, nedá na konci měsíce výplatu. Že vás celník na hranici bez úplatku nepustí, nebo že dolary, které vám dají ve směnárně, budou falešné.

Dánsko je oproti tomu země, kde se nebojíte. Nejen v něm jezdit s desetiletým klukem na kole, protože mají všude cyklostezky - ale kde se nebojíte lidí, ani státu. Protože po pár dnech nabudete pocitu, že lidé jsou slušní a stát je tu pro vás.

Před pár dny jsem slyšel Jiřího Dienstbiera, který když dostatek zákonodárců dá bude prezidentem, říkat, jak jsme velmi úspěšná země. Že tak, jak se žije u nás, si žije pouze nejbohatší desetina planety.

Myslím, že Jirka Dienstbier má pravdu. Ale stejně bych rád, kdybychom se ještě přiblížili Dánsku. Nejen v tom, kolik máme peněz, i když to by také nebylo špatné. Ale hlavně v tom, jak se k sobě budeme chovat a jaký budeme mít stát. Poctivý k nám a my k němu. Stačí málo. Jak říkával už Masaryk. Nebát se a nekrást. Snad se ještě dožiji doby, kdy se v Česku zase nebudou muset zamykat kola. Hezký den z Dánska.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .