Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Stáli jsme na vinici a Vasil říká: "Stačí, když trochu zaprší a bude to skvělá úroda." A s láskou potěžkal hrozny, které se už v tom červenci nalévaly jak ženská ňadra před příchodem nového života. Bylo sucho a lidé, co Moldávii znají, říkali, že takové sucho tu nebylo léta, možná desetiletí. Řeky se měnily v potoky a potoky vysychaly pustých koryt. Vedro bylo takové, že zabíjelo a ani noc z toho horečnatého snu nepřinášela úlevu.
V levném hotelu, na lepší jsem tentokrát neměl, nebylo nic podobného klimatizaci a otevřít okno nepomáhalo ani nad ránem. Bezvětří, mrtvolný horký vzduch a na obzoru už zase vycházelo obrovské, žhnoucí slunce. Tráva na návrších, která se vlní moldavskou rovinou byla spálená, kukuřice na polích poloviční oproti té, která vyrůstá pod okny mého nového bytu na kraji Prahy. Přehrady obnažovaly břehy a kdyby v Moldávii mohli hygienici něco zakazovat, tak by se v nich už dávno nikdo nevykoupal. Ale koupali se všichni, v takovém počasí se to nedá, ti šťastnější ale zabalili věci, naložili auta a vyrazili do dvě stě kilometrů vzdálené, už tak přeplněné ukrajinské Oděsy. Na pláž, k moři. Je o měsíc později a Vasil je asi smutný. Z té úrody zase nebude nic. Nezapršelo. Jen pár prudkých bouřek. A v Moldávii, nejchudší nejzapomenutější zemi Evropy, začíná být zle. Úroda po tom jaře a létě bez vody je tak špatná, že hrozí, to co ještě žádná evropská země už padesát let nepoznala. Hrozí hladomor. Ceny potravin na tržištích stoupají závratným tempem a na jiné potraviny v Moldávii normální člověk při platech kolem stovky dolarů prostě nemá.
Moldavský prezident Vladimír Voronin, co má jako spousta postsovětských papalášů vilu v Karlových Varech, zapomněl na komunistickou hrdost a požádal Evropu o pomoc. Pomoc bez níž by se mohl v Moldávii opakovat rok 1946, kdy tu hlady v této několikamilionové zemi zemřelo bez pomoci sto padesát tisíc lidí. V sousední, mnohem větší Ukrajině, několik miliónů, dodal bych pro pořádek.
V době, kdy na Ukrajině a v Moldávii umírali lidé po statisících, přijížděli do českých nádraží vlaky ze Sovětského svazu plné obilí. I tady u nás, v Česku, bylo tehdy sucho a obilí nebylo ve válkou zpřeházené Evropě nazbyt nikde. Stalin ale obilí a navíc ještě za slušné ceny poslal. Mohl si to dovolit, Ukrajince a Moldavany, kteří za války nijak neprahli touhou být ve Stalinově říši, bylo třeba potrestat a podle asiatské stalinské logiky trochu vyhladit. Aby si to pro příště pamatovali.
A tak zatímco tady se, jak už jsem před časem připomínal, psali oslavné články o věrném sovětském spojenci a komunistům stoupala popularita, na Ukrajině a v Moldávii se hlady umíralo.
Sovětský svaz už není, ale sucho bylo a neúroda také. Ceny chleba a rohlíků stoupají všude, dokonce i tady u nás v Česku, kde se díky milostivější přírodě přece jen docela urodilo. Ale pokud jde o tu naši dnešní větší vlast, tedy Evropskou unii, tak sýpky jsou prázdné. Evropští zemědělci, kterým platíme za to, aby nic nepěstovali, nesklidili. Obilí se neurodilo ani v Austrálii a celá Latinská Amerika z něj dělá náhražku nafty, takže taky neprodává.
Pomoc Moldávii, kde opravdu může hrozit hlad, slovo hladomor raději nepoužiji, proto nebude tak jednoduchá. Nebude z toho, co nám zbývá a co bychom zřejmě stejně vyhodili. Ale z toho, co bychom potřebovali sami. Myslím, že to musíme udělat a musíme to udělat co nejdříve. Moldávie je totiž Evropa a kromě toho jí už jedenašedesát let obilí dlužíme. Tehdy po válce jsme pekli chleba z moldavské mouky, zatímco tam umírali lidé. Je čas vrátit dluhy. I kdyby to mělo znamenat, že chleba bude tady nás stát třicet, nebo jako v Německu padesát korun.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
