Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Někdo z vás dodá, že tu s námi, když budu mluvit o Česku, žili na tři milióny Němců, o několika stech tisících Židech nemluvě. České Židy, které vyvraždili nacisté, a české Němce, které jsme vyhnali, za cizince nepovažuji. Byli po tak dlouhá staletí součástí této země, že by bylo slušností jim ten domovský status přiznat. Ano, pro mě to byli a jsou krajané. Ty naše středoevropské státy jsou tak národní, jako už v západní Evropě stát málokterý. Myslím, že je to svým způsobem hodnota, nebo přinejmenším stav, na který jsme zvyklí a v němž je většině z nás dobře. Budiž tu rovnou řečeno, že je to stav, tady ve střední Evropě a myslím, že v Evropě a světě vůbec, lidsky přirozený a jaksi zvykově správný.

Já vím, můžete říci, že lidé se stěhovali odedávna. Dokonce, že jsou celé kočovné národy. Ostatně i my Češi jsme museli někdy před víc než tisícem let kočovat, abychom sem do země Bójů, neboli Bohemie dokočovali. Patřím ale k těm lidem, kteří jsou šťastní, že doba kočování už je za námi a že jsem někde doma. A že to není jurta, hotelový pokoj, nebo dočasně pronajatý byt. A že my Češi už nejsme národem kočovným, ale usedlým, dosud ještě trochu zemědělsky hospodařícím.

Je v tom trochu staromilství a trocha cestovatelské únavy, ale nevidím nic špatného na tom, že o nějakém kusu země mohu říci má vlast, můj domov. Dokonce jsem šťastný, že to mohu už dnes říci nejen o České republice, ale tak trochu o celé Evropě, nebo alespoň té její části, která se může nazývat Evropskou unií. Samozřejmě, že bych asi také dokázal žít jinde a taky už jsem hezkých pár let v životě jinde žil. Ale pokud budu moci zůstat nadosmrti v tom svém mírně se vlnícím údolí na okraji Prahy, budu myslím o něco šťastnější, než kdyby mě život přinutil žít, či dokonce dožít někde na druhém konci světa.

A možná proto jsem přesvědčen, že ve šťastných dobách a ve šťastných zemích se lidé příliš nestěhují. Že zůstávají tam, kde se narodili, nebo se tam alespoň poté, co poznali svět, vrací. Dnes, kdy letadla obletí svět za den a těmi polokosmickými koráby, co už se staví, to bude za pár hodin, v době, kdy všechno můžete poslat mailem a telefon vám funguje i v tom nejhuštším, nejvzdálenějším pralese, končí snad i doba, kdy se musíte stěhovat. Za prací, za lepším životem, nebo třeba jen proto, že vám chybí moře.

Je samozřejmě spousta míst na světě, kde se žije lépe, než tady u nás. A je ještě více míst, kde se žije daleko, daleko hůř. My Středoevropané jsme na rozdíl od Evropanů koloniálních neobsadili půlku světa, který Evropanům poctivě řečeno nepatřil. Koloniální říše zanikly a Evropa dnes prožívá zpětnou reakci, kdy se celý ten koloniální svět stěhuje do Evropy. My tady ve středu Evropy stále ještě žijeme ve šťastné době, kdy nás odsud nikdo a nic nevyhání a nevytlačuje. Cizinci jsou pro nás stále takovým příjemným zpestřením toho našeho národního prostředí, něco jako koření, které příjemně dodává nové chutě a vůně. Můžeme po dlouhém a klidném životě umřít tam, kde jsme se narodili a nijak přitom nestrádat a nemít pocit, že jsme tím o něco přišli. Tak nějak si představuji právo na domov. Myslím, že bychom si toho měli vážit a pro to, aby tato doba trvala co nejdéle, udělat s rozmyslem vše, co je v našich silách. Protože těmto rokům se jednou bude říkat "zlaté časy".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .