Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Jsem jedním z těch, kterým ten sedmnáctý listopad zachránil život. Ne, že bych předtím nežil, ale vůbec jsem nevěděl, co s tím životem vlastně dělat. Měl jsem jisté nadání k psaní, bylo dokonce období, kdy mi v čase počínající perestrojky vyšly tiskem nějaké ty básně, ale s tím se přežít nedalo. Zvláště nechtěl-li si člověk s režimem příliš zadat a to jsem nechtěl. Byl jsem totiž vychován v tom, že režim u nás panující, je režim okupační a my jsme okupovanou zemí. Nejméně od jedenadvacátého srpna 1968. A kolaborace s okupačním režimem je to nejhorší, co se může člověku, notabene muži, může v životě stát.

Noviny se tehdy moc psát nedali. Nebo alespoň já jsem si to nedovedl představit. A ani jsem si nepředstavoval. Ta práce v těch dobách temného československého normalizačního komunismu mě vůbec nelákala. Kdyby totalita trvala ještě o deset let, dvacet let déle, tak bych zřejmě vedl zcela jiný život, než vedu dnes. A vím, že život mnohem méně šťastný, protože psaní a psaní do novin mi ten život posledních dvacet let šťastným činí.

Rád vzpomínám ale na tu dobu, která konci komunismu bezprostředně předcházela. Ne proto, že by byla pro mě osobně a pro tento svět byla nějak výrazně šťastná, ale proto, že po ní přišlo něco, co si zřejmě nikdo z nás nedovedl představit. Zhroucení komunismu a nastolení tak demokratických a svobodných poměrů, které z doby totality nezachovaly téměř nic. Zaplať Bůh, dodávám dodnes s velkým uspokojením.

Ta doba před listopadem 1989 byly jediné roky, kdy jsem pozorně, řádek po řádku pročítal s chutí dlouhé, sáhodlouhé projevy Michaila Gorbačova a hledal v nich zmínku, slovo, větu, která by dávala naději, že se to tady u nás změní. Byla to zřejmě jediná doba, kdy můj otec, v tom nejlepším slova smyslu osmašedesátník, nosil domů sovětský Ogaňjok a já si to pročítal se stejným napětím, jako jiní četli Svědectví Pavla Tigrida. A dobrovolně jsem se díval na třetí program československé televize, kde pro Střední skupinu sovětských vojsk, tedy ty naše okupanty, vysílali program sovětské televize. Díval jsem se na to a hledal a chvilkami v tom nacházel naději, protože doma to vůbec nadějně nevypadalo.

Se stejnou nadějí jsem poslouchal, jako ostatně už od ranné mladosti pořád, Hlas Ameriky a pak poslední měsíce dokonce už i Svobodnou Evropu, která byla už méně rušena, ale také BBC, rádio Vatikán nebo Deutsche Welle. A jako nevděk naší svobodné doby stále pociťuji, že tyto stanice už česky nevysílají, byť chápu, že na internetu je dnes všechno.

Naději jsem nacházel i ve schůzkách Reagan-Gorbačov, uměl jsem tehdy nazpaměť všechny odzbrojovací dohody. Ale především ve zprávách o tom, co se tehdy dělo kolem nás. Miloval jsem Györge Vargu z Budapešti, který už od časného jara roku 1989 říkal do Svobodné Evropy z Maďarska neuvěřitelné věci. Maďaři mohli volně cestovat na Západ, mohli zakládat opoziční strany, připravovat se na svobodné volby, svobodně psát, mluvit, když my tady jsme nemohli ještě nic. Stejně úžasné zprávy přicházely z Polska, kde se však současně komunismus už deset let hroutil ekonomicky. A tady se nic ekonomicky nehroutilo, krom toho, že občas nebyl toaletní papír a menstruační vložky. To, že by mohly být celý rok třeba banány, pomeranče, nebo mandarinky, o tom se, milé děti, tehdy nikomu ani nezdálo. Natož, aby si to uměl představit. Když už v Polsku a Maďarsku byly nastoleny před létem 1989 téměř svobodné poměry a v Sovětském svazu poměry "glasnosti a perestrojky", tedy poměry "polosvobodné", začalo se něco dít i tady. V létě 1989, tedy ještě dlouho před listopadem, pootevřeli komunisté hranice. Skoro všem. Stačilo vyměnit s veksláky pár tisíc, tehdy nemalé peníze, za marky či libry, založit si devizový účet v bance a mohlo se jet. Nevím kolik lidí tehdy na poslední chvíli emigrovalo. I já o tom veden zkušeností z roku 1968, kdy se hranice na chvilku otevřely a pak na dvacet let zavřely, uvažoval. Neudělal jsem to, hlavně kvůli naději, kterou mi dávali Poláci, Maďaři a také Sověti. Ostatně brzy po prázdninách mi další naději svojí uprchlickou anabází dodali východní Němci. Když padla Berlínská zeď, doufal jsem, že i tady to konečně padne. Doufal, ale pořád se bál, že nemusí, že budeme nějakou středoevropskou Albánií, nebo Kubou.

Dopadlo to dobře. Nepředstavitelně dobře, ba skvěle. Ale poučení z toho na celý život mám. Svoboda tu bude, když bude v Německu, Maďarsku, Polsku, na Ukrajině a v Rusku. A tak věřím, že pan Vladimír Putin místo toho, aby se stal carem, zvolí důstojný důchod demokratického prezidenta. Přál bych to Rusům a přeji to i nám. K 17. listopadu, našemu svátku všech svátků.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .