Středoevropský fejeton Luboše Palaty

A v tom nejlepším případě ten náš svět o kousek dál ke šťastnějším zítřkům posunul. Můj tehdy desetiletý syn někdy před rokem touto dobou řekl větu, kterou si budu opakovat asi už pokaždé, kdy to bude možné. "Byl to šťastný rok, protože nikdo neumřel."

Nevím jak vy, ale já jsem se o Vánocích nezastavil. Má zvláštní rodina se mi tento rok rozrostla o několik milých lidí a zůstali v ní všichni, kdo v ní do té doby byly. Udělat každému z nich alespoň trochu radost je mírně náročné, ale snad se to letos povedlo a snad dokonce o trochu více než dříve. Když jsem v těch několika málo pracovních dnech, které mezi svátky zbývaly, poslouchal své o generaci mladší kolegy, tak trochu nadávali, že i jim se stalo něco podobného. Vůbec jsem jim neodporoval, stávají se z nich dospělí lidé, kteří najednou vedle světa svého dětství mají svět svůj a najednou je musí dát dohromady. A všechno by se mělo vejít do těch dvou, tří svátečních dnů, které se nezvětší, minut ani hodin jim nepřibude a dovolené nám v tomhle trochu přiblble globalizovaně uhoněném světě taky nikdo nepřidá. Dokud si to nevystávkujeme, dodávám vzdorovitě. Ale kdo z nás někdy za posledních patnáct let stávkoval, že.

A tak vlastně až teď, kdy tomuto roku zvoní hrana, mám čas a myšlenky se zastavit. Zastavit o něco víc, nerušen dárky, vánočními stromečky, kostmi kapra, neukolébán hladivou hudbou koled. A ještě neohlušen výbuchy petard a ohňostroji si mohu chvílemi přemýšlet. O tom co bylo a o tom, co asi bude. Na nočním stolku v ložnici, případně v modré skříňce v koupelně, což jsou dvě místa, kde se ke čtení dostanu nejčastěji a kde čtu s největší rozkoší mám malou žlutou knihu. Jmenuje se Český svět a je datována roky 1889-1918. ¨Před deseti lety ji napsal, lépe by bylo říci sestavil, Jiří Pokorný a vydalo vydavatelství Paseka. Pan Pokorný si zřejmě dlouho četl sto let staré noviny a pak se o to, co mu v nich přišlo zajímavé, podělil. Je to milé, zvláštní a vůbec ne hloupé svědectví o době, která byla vlastně vrcholem českých a nejen českých a nejen středoevropských dějin. Době, po níž přišlo něco, co si lidé, kteří v ní žili nedovedli představit. V tom dobrém, ale bohužel ještě více v tom zlém.

Možná právě někde v tom tkví trochu smutná slova mé pětaosmdesátileté babičky, která ve zdraví přinejmenším duševním přežila papeže a já doufám, že přežije i toho dalšího. Slova, v nichž mi vždy klade na srdce, abych šetřil a byl připraven na horší doby, které přijdou. A já vždycky usměji a povídám: "Ale babi, vždyť jsme se nikdy neměli tak dobře jako se máme teď." Babička se usměje a odpoví s nevyvratitelnou logikou: "No právě". A pak mi nadiktuje, kolik balíků čočky, cukru, soli, mouky a všeho, co vydrží mám koupit v Lídlu, protože po Novém roce přijde drahota. A já jí to koupím, protože vím, že v jejím životě vždycky nějaká ta drahota přišla. Když rovnou nepřišla válka, komunisti, měnová reforma, sovětské tanky, o Topolánkově batohu nemluvě. "Ještě, že mi posílají ten důchod. Jinak nevím, z čeho bych vyžila," dodává babička a já si vždy uvědomím, že ona tu penzi nepokládá za něco přirozeného, za něco, co by muselo být. Protože taky byly doby, kdy penze nebyly, nebo nebyly k žití. Jen na dožití. A mám jednu bohatou kamarádku, co mi říká, že když nebudu mít na stará kolena našetřeno na domov důchodců aspoň takových pět miliónů, tak mě žádné zvláštní stáří nečeká. "To se ti to říká," odpovídám jí a ona mi vždy vynadá, že bych měl nejen pracovat, ale také vydělávat peníze. Ale ještě mi neprozradila, jak to udělat.

Na začátku roku 1908 se v oné knize Český svět píše, jak Prahou zněla píseň "Praha je všech Čechů ráj, ať žije Baj-Kaj-Laj, Baj-Kaj-Laj" a celý rok se české země připravovaly na oslavy šedesátého výročí nástupu milovaného panovníka Františka Jozefa II. na trůn. V Českých Budějovicích se rozzářily čtyři elektrické lampy na vysokých kandelábrech, Bosna a Hercegovina byla přičleněna k monarchii a na Jubilejní výstavě v pražských Holešovicích se největší atrakcí stala Navrátilova pivní restaurace v podobě mohutného slona. Druhého prosince 1908 je však v Praze po národnostních bouřích mezi Němci a Čechy vyhlášen výjimečný stav. Byly to zlaté časy, před těmi sto roky. A zlaté časy zažíváme i teď. Ještě nikdy tu nebylo lépe, ještě nikdy se nám lépe nežilo. Tak ať nám to vydrží. Hezký, ba krásný Nový rok.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .