Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Patnáct let je doba dlouhá, doba, která se už blíží jedné generaci, doba, v níž děti téhož věku v mnoha zemích odchází od rodin. V zemích osudem lépe obdařených do internátních elitních středních škol, v zemích šťastných méně do škol vojenských, nebo si prostě jdou vydělávat.

Žádný zvláštní pocit se po těch patnácti letech nedostavil ani na nové, schengenské hranici, byť jsem jí projížděl za téměř stejného počasí. Bylo pod mrakem, lezavá zima se drala pod teplé lyžařské bundy a zmrzlá krajina bez sněhu vypadala smutně a neúpravně.

Na dálnici mezi Brnem a Bratislavou zmizely státní znaky a byly nahrazeny pouhými modrými cedulemi, kde se jen mezi unijními hvězdami jméno jednoho státu měnilo ve jméno státu druhého. Trochu podivné a křečovité v době, kdy si nejen každá obec, ale dnes už dokonce každá čtvrť dává záležet na tom, aby u silnic vystavila ceduli se svým co nejstarobyleji vypadajícím znakem. Evropské státy, na rozdíl od obcí a krajů, jakoby se za svoji identitu styděly. To je ale podle mě stejně špatně, jako když prezident členského státu Evropské unie na svém sídle evropskou vlajku nevyvěsí a nevyvěsí. Pan prezident Václav Klaus, abych nemluvil obecně.

Evropské komisi bych však doporučil, aby se nezabývala Václavem Klausem, ale aby něco udělala s dálničními poplatky, které ty hranice připomínají stejně, ba hůř, než když ještě Schengen nebyl. Protože kvůli nim tu hranici prostě neprojedete. Musíte zastavit a koupit si na hranici cizí, v našem případě slovenskou dálniční známku, kterou vám navíc prodají v lichvářském kurzu slovenské koruny k české jedna ku jedné. A nikdo s tím nic nezmůže. Dálnice se stavět musí a nějak se na ně musí vydělat. Ale pokud to se Schengenem a Evropou bez hranic myslíme vážně, mělo by se to vyřešit v rámci celé unie, aby v tom nebyl jako dnes s prominutím takový bordel. Schengen ale přece jen k něčemu byl. Jedna ze členek naší malé skupiny se díky ní podívala na Silvestra nejen na Slovensko, ale i do Rakouska na propadlou zaměstnaneckou průkazku své firmy. Což jsme my ostatní přijali jako zpestření jinak poměrně nudného zájezdu. Bez strachu, protože co by nám, občanům Evropské unie mohli udělat. Maximálně nás vrátit zpět do Česka. Tedy Rakušané, Slováci ani to. Ale nevím, vyzkoušet se nám to nepodařilo. Tak jako se žádný zvláštní pocit nedostavil na zmizelé hranici, nedostavil se ani v silvestrovské Bratislavě. Tamní oslava byla poměrně zdařilá. Většina Slováků odjela z tohoto města přistěhovalců z celého Slovenska za svými rodiči po celé zemi. A tak i to nevelké, krásné bratislavské Staré město pojalo bez problémů ty desítky tisíc slavících lidí.

Zatímco před patnácti lety slavili samostatnost Slovenska Slováci, po slovensky, s vlajkami a národními písněmi, ba dokonce i nějaký ten kroj se našel a já společně s pár dalšími cizinci jsem byl podivnou výjimečnou raritou, teď byl počet cizinců a domorodců odhadem tak jedna ku jedné.

V pražských ulicích, nebo v Krumlově jsme si na to už zvykli, ale pro Bratislavu, stále ještě zapomenutou krásku na Dunaji, to je něco nového. Ale snad díky tomu, že jet slavit Silvestra do Bratislavy chce jistou invenci, byl však počet opilých pitomců a hrubiánů mluvících všemi možnými jazyky v Bratislavě výrazně menší, než se vyskytuje v Praze a jiných centrech globální silvestrovské turistiky.

Dalších odlišností však bylo méně. O slovenskou vlajku jsem za celou silvestrovskou noc nezavadil, o nějaké nostalgické připomínce Československa nemluvě. Bratislava se přejmenovala na "Partyslavu", lidé chodili v maškarních parukách, kloboucích a houfně si kupovali modře blikající čertovské rohy, které ladily s modrou silvestrovskou výzdobou Bratislavy. Když jsem to ale chtěl zmínit ve své silvestrovské reportáži v Lidových novinách, byl jsem spolucestovateli upozorněn, abych to nedělal, protože byl byl za blce. Neb takové modré blikající čertovské rohy se houfně prodávají a nosí na Silvestra po celé planetě, Prahou počínaje. O tom, že se jedná o výrobek Made in China, jsme ostatně ani na vteřinu nezapochyboval ani já sám. Bratislava byla po patnácti letech určitě krásnějším a milejším městem, ale na rozdíl od Silvestra na konci roku 1992 se v ní neodehrávalo nic, co by se neodehrávalo jinde, od Vilniusu po Lisabon a možná až po Aljašku. Kouzlo zmizelo, Slováci vítejte v globálním světě. Světě modrých blikajících čertovských růžků Made in China.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .