Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Jsem vlastně rád, když Anička napíše. "Luboši, nemohl byste dnes hodnotit noviny?" Někdy jí odpovím, že bych nemohl. Ale to je opravdu, když nemůžu, protože jdu večer někam na flám, nebo zůstávám den předtím do půlnoci v práci, což prostě k novinám a novinařině vůbec tak nějak patří.
Ale když souhlasím, Anička mi pak ráno ještě pošle milou esemesku, abych nezapomněl, že mám hodnocení. A já jí mile odpovím, že je to od ní milé. A pak jí ráno z naší kavárny někdy přinesu čaj s medem, protože Anička má po ránu čaj s medem nejraději. A je to takové hezké a já si to tak trochu pěstuji, protože v práci by člověku mělo být milo, když už do ní člověk musí chodit, neb se nestal rentiérem.
Tentokrát jsem to ale souhlasit neměl. V rámci svého hodnocení jsem totiž musel zhodnotit velký článek o Slovácích v Praze. Ze všeho nejdříve jsem se urazil, jednak, že jsem to nepsal já, který se přece považuje za toho největšího odborníka na Slováky, v redakci Lidových novin tedy přinejmenším. A když už jsem to tedy nepsal, tak že ten můj kolega neměl aspoň tu minimální Kinderstube, že by přišel a požádal mě, jakožto staršího, zkušeného a problému mnohem víc znalého spolupracovníka o radu. Já bych se rozzářil jako sluníčko, protože už jsem holt od přírody takový fouňa, pak bych mu hodinu vyprávěl zbytečnosti, které on už dávno ví, nebo s jeho článkem nesouvisí a pak bych ho blahosklonně nechal jít dělat jeho práci. A kdyby ještě při odchodu požádal, jestli bych si to nepřečetl, až to bude mít hotové, tak bych byl vůbec v sedmém nebi a má pýcha a ješitnost by byla ukojena mírou vrchovatou. A když by mi to poslal, tak bych to jen přelétl, protože bych na to jako obvykle neměl víc času než pár minut. Napsal bych mu dvě tři poznámky, opravil nějakou tu malou nepřesnost, nebo to doplnil o jistý, pro mě zajímavý detail a poslal bych mu to i s gratulacemi zpátky.
Jenže to ten nejmenovaný kolega neudělal. Vůbec se neobtěžoval, ba co horší, možná ho to ani nenapadlo. Ráno jsem si v krámku u Jardy koupil své noviny, udělal si kávu a když jsem objevil ten článek, tak mi okamžitě hořké kafe ještě více zhořklo a před očima se mi zatmělo. Prohlásil jsem na adresu daného autora cosi nepublikovatelného, vzal si červenou fixu a začal podtrhávat. A za chvíli byl celý článek červený. Ale většinu z toho, co jsem podtrhal, nebyly nějaké chyby ale prostě moje malá uražená ješitnost. Vzal jsem si čokoládu, vyšel se na balkon pokochat sluncem na lednové obloze, nadýchal se chladivého vzduchu. A mladšímu kolegovi odpustil.
Ono je totiž dobře, když se o Slovácích v Česku píše. Jsou totiž takovým českým zázrakem. Půl miliónu lidí ze Slovenska dělá tu naši českou národní jednolitost snesitelnou. A navíc nám pomáhají nezapomenout na to, že bylo Československo, stát, který měl ambice mnohem vyšší, než má dnešní Česká republika. A že někde za řekou Moravou je Slovensko, stát, který je nám ze všech států světa pořád nejblíž. A že existuje slovenština, jazyk tak dobře srozumitelný a přitom ještě krásný, který pořád ještě polovina národa nějak přirozeně umí. Nebo mu aspoň rozumí, což o našich dětech nebudeme už asi moci říct a to je velká škoda.
Ze Slovenska k nám do Česka přišla především za časů Mečiara, ale částečně ještě za i komunismu skutečná slovenská elita, která byla skoro ve všech ohledech obrovským obohacením. Vedle komunistických kádrů směřujících do ústředních orgánů to bylo totiž už za Husáka mnoho odborníků i skutečných umělců.
A po rozpadu federace to za časů demokracie platilo dvojnásob. V posledních letech k nám ze Slovenska dokonce přichází obrovské investiční společnosti, které pohazují miliardami korun. O těch po pravdě řečeno úplně nevím, co si mám myslet. Ale koneckonců nejsou o nic horší, než jim podobní čeští podnikatelé a žádný velký korupční ani podnikatelský průšvih ještě v Česku nevyrobily.
V neposlední řadě se pak do Prahy i dalších českých měst stěhuje spousta krásných slovenských dívek, což je věc, kterou každý český muž jen přivítá, expremiéra Jiřího Paroubka do toho počítaje. Stejně tak bychom měli být vděčni za slovenské studenty na českých vysokých školách. To, že na univerzitách není dost místa pro všechny Čechy, kteří by mohli studovat, není kvůli Slovákům. To je náš malý hloupý český problém. Je prostě dobře, že tady Slováky máme. Slovensko, které díky plodům Dzurindových reforem rychle bohatne, však začíná být přitažlivou zemí. A tak jen doufám, že naši Slováci u nás zůstanou. Protože, co bychom si my Češi už dnes bez nich počali.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
