Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Když jsem ale asi před dvěma týdny zjistil, že osmého února v pátek se nejen koná v Ostravě první kolo Davisova poháru, ale také volba českého prezidenta, nepřipadal jsem si jako nadčlověk, ale zcela opačně.

Volba českého prezidenta je přece jen snad s výjimkou voleb parlamentních největší politickou událostí, která se v Česku stane. A to ne za jeden rok, ale rovnou za pět. Když to navíc jsou volby okořeněné tím, že jsou posledními volbami Václava Klause, ať už dopadne, jak chce, tak není o čem mluvit. Václav Klaus není sice postavou zdaleka tak známou a proslavenou, jako Václav Havel, ale přesto je to člověk, který jako jeden z mála českých politiků ve světě známý je. Tedy alespoň ve světě, který má s Českou republikou společnou nějakou tu hranici, nebo aspoň členství v Evropské unii. No a když je to navíc volba tak zajímavá a napínavá, jakou ji udělal česko-americký profesor Jan Švejnar, tak není o čem uvažovat. Je to prostě něco, u čeho by měl člověk být, pokud má ambici o tom informovat čtenáře za českými hranicemi, což je ambice, kterou mám.

Jenže přijděte domů a řekněte svému synovi, který navíc už "zmeromomocnil" svého kamaráda a jeho rodinu, aby jeli taky, že se nikam nejede, všechno se ruší, protože ve Španělském sále zrovna ten den volí prezidenta. A přesunout to také nešlo, neboť každý ví, že z Davis-cupu je nejlepší první den, kdy se hrají dvě dvouhry, zatímco v sobotu se hraje jen čtyřhra a v neděli je to loterie. Buď jsou zbylé dvě dvouhry napínavé a o všechno, nebo se jedna, či dokonce obě hrají už jen tak říkajíc do počtu. Vážil jsem to pár dní, ale nakonec jsem řekl jedem. A tak zatímco se na Pražském Hradě scházeli v pátek po ránu poslanci a senátoři, pendolíno už tiše plulo Polabím. A já jen občas hodil oko na stránky internetu, abych věděl, o co přicházím. Zatímco my jsme projeli celou republiku a vybalovali už svých pár švestek v malém vítkovickém hotelu, v Praze se poslanci a senátoři ještě nedokázali ani dohodnout, jestli budou hlasovat veřejně, či tajně.

Nebylo to jasné dokonce ani ve chvíli, kdy se Tomáš Berdych začal rozehrávat s Belgičanem Kristofem Vliegenem. Seděli jsme v nějaké jedenácté řadě a já už jen pro formu občas vytáhl počítač a mrknul na stránky, jestli se v Praze děje něco, co by stálo za řeč. Nedělo.

Berdych vyřídil Vliegena za necelé dvě hodiny. A bylo to chvílemi tak jednoznačné, že jsem se přistihl při tom, že Belgičanovi fandím. Bylo čemu fandit. Zápas, v kterém byl náš Berdych od počátku viditelně lepší, Belgičan neodchodil, ale bojoval o každý míč. Tenis je krásný v tom, že i když je někdo slabší, tak jemu se může podařit pár hezkých kousků a to je Belgičanovi povedlo. Stejně jako sympaticky ve vyrovnaném posledním setu odvrátil pět mečbolů. Nakonec prohrál.

Na Pražském Hradě se v té době stále ještě neprokopali ani tomu, jak vlastně chtějí volit.

Po Berdychovi, který navíc podepsal Kubovi čepici, takže můj malý byl v sedmém nebi, přišel na kurt Radek Štěpánek. Jeho zápas proti Belgičanovi Darcisovi měl být stejně jednoznačnou záležitostí. Nebyl a to ne proto, že by Štěpánek hrál špatně. Hrál skvěle, ale skvěle hrál i Steve Darcis. Byly to tři sety krásného tenisu, plného napětí, s úžasným koncem a Štepánek vyhrál srdcem, se štěstím. A několik tisíc lidí ve stoje dlouhé minuty aplaudovalo oprávně. Nejen Štěpánkovi, ale i jeho soupeři.

Mezitím se poslanci a senátoři aspoň dohodli jak budou volit. Když jsme dorazili z haly tramvají na hotel, stihl jsem v televizi aspoň posledních pár minut přenosu v závěru druhého kola první volby. Těch deset minut zmatečných projevů, střídaných záběry skelného Václava Klause a znaveného Jana Švejnara bohatě stačilo. Stačilo k tomu, abych si potvrdil, že v pátek 8. února bylo rozhodnutí nebýt ve Španělském sále, ale v ostravské ČEZ Aréně správným rozhodnutím. Tím nejlepším, které jsem za poslední roky udělal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .