Středoevropský fejeton Luboše Palaty

A jak praví zákon správné špíny, čím bělejší košile, čím důstojnější osoba a osud, tím lépe. Neboť na nich se ta páchnoucí skvrna tak nějak lépe vyjímá. K potěše mírně zapáchajícího znečištěného davu, který celý blažen sleduje, jak na pranýř zase dávají někoho, komu oni nesahali ani po kotníky.

Estébácké archívy to jsou bedny té největší špíny, co nám tu bolševik ráčil zanechat. Ty nejlepší kousky si samozřejmě nechal pro sebe a asi ještě dnes má tuhle fekálii všech fekálií někde zakopanou. Na smůlu pro něj a na štěstí pro nás, stejně jako víno, ani tyto fekálie nevydrží věčně a když se neotevřou včas, tak už to jsou jen rarity, rarity vinné k nepití, estébácké spisy pak k nepotřebě.

Znám lidi, co si dodnes myslí, že celý ten náš slavný listopad, tu naši revoluci, zařídil bolševik s estébáky v čele a zařídil to tak, aby se papalášové, kteří se tehdy měli dobře, měli po té naší revoluci ještě líp. Z části to jistě je pravda, nikdo neměl lepší startovní podmínky, než tahle estébácko-komunisticko-zelinářsko-vexlácká mafie, která byla onou zvláštně provázanou vládnoucí třídou tehdejšího režimu. K nim se přidaly mafie nové, obchodníky s lehkými topnými oleji počínaje a tuneláři českého průmyslu všeho druhu nekonče. Všichni tihle si pořádně nahrabali, lépe řečeno nakradli na nových poměrech a k tomu přidali i takovou míru neschopnosti, že jsme byli všichni tak nějak rádi, že přišly bájné světové koncerny a všechno, nebo skoro všechno, to tady skoupily. Že přitom často toho, či onoho estébácko-komunistického tuneláře zaměstnali ve svých službách, to už nám často uniklo.

Jenže doba pokročila a tak nám tu dnes běhají po republice s kufříky plnými miliard uculující se třicátníci z investičních skupin, kteří sice vypráví do novin pohádky o své těžké cestě k miliardám, ale ve skutečnosti se doma radí s papínky s pořádně dlouhým komunistickým rejstříkem, bez nichž by pravděpodobně nebyli nic. Tím, co dělají, připomínají hokynáře, řídícího se heslem levně nakup, draze prodej, jinak nedělej radši nic. A ty jejich obří kufříky jsou jen obrovské pračky peněz, v nichž se vyperou všechny ty ulité miliardy z konce komunismu, české kupónovky, slovenské loupežnické mečiarovské privatizace a všech dalších zlodějen, co se nám tu ve jménu transformace komunismu v ten dnešní kapitalismus udály. Naši páni politici, co všichni chtějí mít vily a lítat si na Sardínii soukromým tryskáčem, jako tihle novodobí ekonomičtí mafiáni, si s nimi poplácávají po zádech a kamarádíčkují se. Jen aby i na ně nějaký ten miliónek vyzbyl, že.

A občas, abychom si moc nemysleli, se vezme kbelík estébáckého svinstva a vychrstne. Na někoho, kdo není jako oni, kdo v životě nic neukrad, kdo se odvážil proti bolševikovi postavit. A kdo by mohl být tak velkou morální autoritou, proti níž takhle parta estébácko-komunistických podnikatelů, co jsou za vodou, vypadá pořád jen jako banda luzrů, co si nakradli. Mizerný stav obce novinářské, kde přibývá nezkušených, neschopných, ale levných novinářů oproti těm drahým, zkušeným a poctivým, jim v tom nahrává. Estébácké archívy jsou pro ně hromadami pomejí, které blaženě pozřívají a publikují, aniž přemýšlí, co vlastně je podstatou toho, co se jim servíruje.

Sleduji už dva týdny to, co se děje v sousedním Polsku kolem Lecha Walesy. Walesu si někdy v sedmdesátých letech estébáci jako mladého elektrikáře podali. A už dvacet let se v Polsku diskutuje o jakémsi spisu Bolek, který prý dokazuje, že Walesa estébákům při výsleších občas něco řekl. Walesa už se před časem prokousal polskými soudy a dokázal, že estébákům nedonášel, ale že proti nim vždycky bojoval. Avšak málo platné, našli se dva mladí, jak jinak, historici, kteří ve svém knize pomocí estébáckých archívů chtějí dokázat opak.

V estébáckých pomejích se někde našla informace, nebo spíše drb, že Walesa měl mít v mládí i nemanželské dítě a byl tím prý vydíratelný. Příležitost plivnout si na Walesu, který není jen velkým Polákem, ale také velkým Evropanem, využili všichni, kteří na to léta ve své malosti čekali.

Já čekám, že i v Česku se najde nějaký objevitel, který na zakázku napíše, že Charta 77 byla expoziturou estébé a poplive pár symbolů slušnosti a odporu proti komunismu. Nedejme se otrávit. Na estébácké archívy se dívejme jako na to, co jsou. Hromadu toho nejhoršího svinstva, které nám tu po bolševikovi zbylo. A na naší dnešní demokracii jako na ne moc dokonalý, ani ne moc morální a poměrně nespravedlivý systém, který nám však přesto všechno dává nejvíc svobody a spravedlnosti ze všech systémů světa. A to, jestli ta naše doba bude lepší, záleží pořád ještě na nás, občanech. Tak si to, občané, nenechme vzít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .