Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Měl plodit hnědé uhlí a rychlostí mnoha spolykaných a vyvržených fotbalových hřišť za hodinu odtěžovat krajinu kolem sebe a posunovat se přitom jako předpotopní bestie Godzilla nebo bájný golem.

Ef šedesát ale umřel mladý, krajinu vůkol sebe odtěžoval pouhý jeden rok, byť spouště kolem sebe i toho uhlí naděl dost.

V létě roku 1992 se zastavil. Myslím, že lidé široko daleko si oddechli. Krajinou rovnou dlaň se rozprostřelo ticho. Vesnice a městečka, která moc dobře věděla, že i pod nimi leží milióny a milióny tun hnědého uhlí si oddechla. A poštolky, vlaštovky a jiní ptáci si v té změti tyčící se sto metro nad zemí, začali stavět hnízda a v tom klidu a tichu vyvádět mladé.

Radost lidí v okolí Ef šedesát netrvala dlouho. Těžba hnědého uhlí přestala, čoudící chemičky a elektrárny v okolí se vesměs pozavíraly, ale z čeho žít, to už nikdo nevyřešil. Hlady lidi nepomřeli, ten bilión euro, co sem ze západu Německa jako pomoc po sjednocení doputoval, stačil k relativně slušnému životu. I bez práce, která tady v Dolní Lužici sto let znamenala těžit uhlí.

Ef šedesát měl zmizet ze světa. Prý už byly u firmy Nobel objednány stohy dynamitu a rána, kterou by byl Ef šedesát odstraněn ze světa, by byla asi slyšet až v Berlíně a možná i v Reichenbergu, tedy v Liberci. Jenže místním, co kvůli Ef šedesát probděli mnoho nocí, začalo být ocelové obludy líto. Byla totiž jako oni, k nepotřebě, odsouzená k tomu, aby zmizela ze světa.

A tak si jí nechali. Ministerští úředníci v Berlíně byli nadšeni, že ušetří za dynamit a Ef šedesát za pár tisíc euro obyvatelům okolních vesnic prodali. Ef šedesát neožil, po uhlí nebyla před těmi deseti lety ještě žádná sháňka. Barel ropy stál nějakých osmnáct, dvacet dolarů, což zní dnes jako nějaká pohádka z dávnověku, podobná té o baťových botech za devět devadesát.

Ef šedesát tedy uhlí znovu těžit nezačal, ale aspoň ho oprášili, sem tam natřeli a udělali z něj, jak už to tak bývá, turistickou atrakci. Na místní poměry poměrně velkolepou a hojně navštěvovanou. Natolik hojně, aby zajistila obživu když ne tisícům, tak aspoň pár desítkám zdejších lidí.

Ef šedesát se stal zastávkou na dálnici mezi Berlínem a Drážďany, protože je vidět kilometry a kilometry daleko. Mohu to potvrdit, sám sem často přemýšlel, co se to tam v těch lesích tyčí za obludu. Tisíce a tisíce lidí proto dnes uhnou ze široké a rychlé dálnice, aby si v klidu prošli ten kilometr a půl po ležící těžní mrtvole. Ze špičky Ef šedesát, kde se vám z té stometrové výšky točí tak trochu hlava, jsou vidět pohraniční hory království českého a vítr, který vás ovívá, vám vyčistí myšlenky. Krajiny široko daleko se vzpamatovává za pomoci lidí z toho, co jí často ti samí lidé před časem onou těžbou uhlí udělali. Z povrchových dolů vznikají jezera, lesy, louky, vrací se zvířata, jen lidé tak nějak ne. Vesnice a městečka asi jednou provždy zmizela a z kilometrů a kilometrů Dolní Lužice bude už asi navždy přinejlepším turistická oblast, jak se dnes módně říká vylidněné krajině.

Ef šedesát nad tím vším stojí a jako v pohádce - dokud ho budou natírat, tak nezrezne. Čtyřhvězdičkový hotel o pár kilometrů dál, dříve to hornická ubytovna, má krásný název. Seehof, neboli Jezerní dvůr. Zatím je to však stále spíše Hotel u dolu, byť hladina budoucího jezera už rok utěšeně stoupá a když to tak půjde dál, bude za nějakých pět let název Seehof opodstatněný.

Tedy pokud nebudou tak jako nyní stoupat ceny ropy, elektřiny a tím i hnědého uhlí. Pak se Jezerní dvůr může zase změnit v Hotel u dolu, nebo možná dokonce zase tu hornickou ubytovnu. A Ef šedesát by mohl zase obživnout. Stejně jako mnoho místních nevím, jestli si to mám přát. Hezký den od Lužických jezer, nebo dolů. Vyberme si.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .