Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Od doby, co můj syn Kuba vyrostl tak, že ušlapal pár desítek kilometrů na kole, což v jeho případě bylo už od jeho pěti let, jsme každý rok mířili z Bratislavy k Neziderskému jezeru. Kouzelnému koutu na hranicích Rakouska s Maďarskem a od Bratislavy coby kamenem dohodil, respektive na kole za půl dne dojel.
Cyklotrasa od Bratislavy k jezeru i kolem něj měla pro mě jakožto otce (s kolem obtěžkaným věcmi na týden, stanem a spacáky a s pětiletým synem za zády) tu výhodu, že byla celá po rovině a navíc, a to hlavně, rakousky bezpečná. Vedla poli, vedlejšími silničkami, tichými uličkami rakouských městeček a vesnic, podél toků potoků a říček a kousek i kolem mohutného Dunaje.
Neziderské jezero, ve svém nejhlubším místě mělké necelé dva metry, mělo teplou vodu ke koupání dokonce i v počasí, kdy by člověk do jiných vodních ploch ve střední Evropě ani palec nestrčil. A bylo dost velké na to, aby se nad obzorem, do něhož se ohýbala vodní hladina, člověk zasnil, že je to moře, které konce nemá. Zvláště stál-ji u na molu majáku a vzdálené břehy se v rostoucí temnotě začaly pokrývat trsy zlatavých světýlek a vítr rozkýval hladinu jezera ve slušně mořské vlnobení.
Krajina kolem jezera měla skoro všechno, co si bylo možné přát. Krásné středověké městečko Rust, ale i mondénní jachetní letoviska vídeňské smetánky. Hory na protějším břehu, nebo nekonečné vinice na tom břehu našem. Lesy i travnatou step s vahadlovými pumpami, nejsevernější to výběžek maďarské pusty. Krajiny tak připomínající asijské stepi, že se tu předkové Maďarů po tisícikilometrové pouti nakonec usadili. Zámky uherských i rakouských šlechticů, výstavné město Šoproň v mnohém připomínající Český Krumlov, ale i mramorové lomy, v nichž těžili kámen už Římané a možná i lidé před nimi. Když k tomu člověk přidal kombinaci maďarské a rakouské kuchyně, sluncem obdařené červené víno a několik dětských atrakcí v podobě akvaparků, země pohádek a hřiště na fotbal, mělo Neziderské jezero všechno, co je k správné letní dovolené třeba.
Bylo to ale vykoupeno tím, že se v Neziderského jezera platilo eury a neplatilo se málo. Zvláště ve slovenských korunách, kurz byl tehdy přes čtyřicet korun za euro, bylo Neziderské jezero, proč to nepřiznat, prostě drahé. Tak drahé, že si člověk už na začátku musel zakázat přepočítávat, protože to by si ani v té venkovské hospodě párek a pivo nedal. O večeři pod nalévajícími se hrozny vinné révy v jedné z místních hospůdek ve dvorech bývalých statků ani nemluvě. Kdyby přepočítával, tak by zbytečně vážil, kolik kopečků zmrzliny může svému dítěti povolit a místo příjemné plavby lodí přes jezero by možná raději několik hodin šlapal po jeho břehu, aby ušetřil.
Nejvyděšenější jsem byl ale vždy při nákupech v samoobsluze, především u takových položek, jako bylo mléko, housky, chleba, nějaký ten salám, nebo sýry. Zvláště v samoobsluze v kempu, kde si ještě stanovili jakousi zvláštní rakouskou "kempovou" přirážku, jsem musel dát svému mozku okamžité embargo na veškeré přepočítávání na slovenské či české koruny. Protože to bychom rakouskou koblihu za euro, nebo štrůdl za eura dvě asi nikdy neochutnali.
Za těch šest let se ale ten náš svět změnil. Euro už není za čtyřicet slovenských korun, ale za třicet a těch českých už jenom třiadvacet. Tisíc euro měsíčně už není vysněný plat, ale přinejmenším v takové Praze a Bratislavě pro ty šťastnější z nás už něčím normálním.
Kafe za čtyřicet českých korun, které zaplatíte v lecjaké normální pražské kavárně, je už skoro za dvě eura a to bylo u Neziderského jezera taky. Značkové oblečení, boty a elektronika už jsou v Česku i na Slovensku už dokonce o pořádný kus dražší, že na Západě. Češi musí ještě složitě přepočítávat, ale Slováci už to mají od tohoto týdne rovnou na cenovkách. Aby si zvykli, že jim na konci prosince ta jejich slovenská koruna navždy zmizí. Rožok standard, v překladu rohlík zcela obyčejný, za korunu devadesát ve slovenských, šest centů v eurech, je na fotografii, která oblétla české noviny.
Tak za to si v Rakousku rohlík opravdu nekoupíte. Slováci vítejte v eurosvětě. A my Češi se jen modleme, abychom do něj vstupovali, až bude euro přinejhorším za dvacku. Aby, jak říkává moje babička, bylo aspoň na ten chleba se solí.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
