Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Udělal jsem si tento týden říční den a prožil jsem pár desítek minut na říční hladině, na lodi. Hladině Vltavy. Vltava v Praze je řekou, která je šita na míru tomuto městu. Asi není nejkrásnější, nemá průzračnost horských řek, není modrá jako Inn, do něhož se u Pasova vlévá Dunaj, nemá mohutnost Dněpru v Kyjevu, ani krásu písečných břehů
Visly ve Varšavě. Je trochu temná, jako voda v českých rybnících. A má zvláštní vůni, kterou neznám z žádného jiného koutu té naší střední Evropy. Vůni, opakuji, protože Vltava skutečně voní. A přes svoji neprůzračnost je zase čistá, čistá natolik, že ve Žlutých lázních v Podolí si zase můžete udělat v její vodě pár temp. Tak čistá, že se tu nejen může uskutečnit mistrovství světa v muškování pstruhů. Ale dokonce tak čistá, že ti pstruzi, kteří unikli nástrahám nejlepších muškařů světa, v ní klidně dál žijí.
Vltava je také řekou klidnou, zklidněnou vltavskou kaskádou a povodně jednou za sto let na tom nemohou nic změnit. Je řekou, které se můžete dotknout, pohladit jí, sejít k jejím břehům, což se vám u takového Dunaje v Budapešti v podstatě nezdaří. Vltava je také jednou z řek, které byly už od pradávna tepnami civilizace. Prvními dálnicemi, kolem kterých rostla města, do nichž cestovali obchodníci, kteří stejně jako ti dnešní se svými kamióny přiváželi zboží nejen z okolních zemí, ale někdy až ze samých konců světa.
Díky řekám mohl uprostřed ruských stepí vzniknout stát, kterému vládla vikingská knížata, jež sem nepřišla nijak jinak než po vodě. Řeky umožnily, aby se města vzdálená stovky kilometrů od pobřeží stala součástí německé hanzy, středověké středoevropské a baltické obchodní organizace. Po řekách neputovalo odjakživa jen zboží, ale také civilizace a dalo by se říci, že i pokrok.
Ještě ve století minulém byly přes vynález železnice důstojným partnerem tohoto rychlejšího a modernějšího způsobu dopravy. Tak důstojným, že naši předci nelitovali úsilí a jejich toky za obrovských výdajů zplavňovali, budovali kanály, stavidla, a také neuvěřitelné stavby, které do výšky několika desítek metrů vynášely celé lodi i s tunami vody a ony pak mohly pokračovat v plavbě.
Naše doba na řeky zapomněla. Jsme fascinováni rychlostí, jsme civilizací čtyřech kol, kvůli nimž jsme změnily krajinu i naše životy. Za auta jsme schopni dát tolik peněz, že by stačily na slušné živobytí na pět let a přitom si nepořídíme víc, než vůz nižší střední třídy, jak se nás snaží automobilky přesvědčit.
Řeky, přirozené dálnice, které nám tu příroda vytvořila a které můžeme sítí kanálů do slušné dopravní sítě dotvořit my, jsou popelkou zájmu naší doby. Zatímco nelitujeme stovek miliard na dálnice, autostrády, obchvaty a silnice každého druhu, dokonce i na nějaký ten železniční koridor pád desítek miliard zbude, řeky necháváme být. Maximálně postavíme nějakou tu protipovodňovou hráz, nebo přehradu, ale na řeky jako dopravní tepny jsme zapomněli. Česká plavba labsko-oderská zkrachovala, protože náš stát nebyl schopen za patnáct let postavit jeden mizerný jez někdy na severu Čech. O kanálu, který by byl propojil Labe s Dunajem ani nemluvě.
Přitom všichni, kdo mají něco v hlavě, vám řeknou, že doprava po vodě je ze všech doprav co známe nejen nejekologištější, ale také zdaleka nejlevnější. Ano, v naší době se zdá trochu pomalá, ale opravdu nevím, proč by se vyrobená osobní auta musela vozit kamióny, proč se musí v lepším případě železničními vagóny tahat uhlí, ropa, nebo písek.
To všechno se mi honilo hlavou, když jsem to krásné srpnové ráno jel jedním z nových pražských přívozů, které konečně zase začaly brázdit hladinu Vltavy. Během pár minut jsem na pohupující se lodi jménem Blanice dojel od Jiráskova mostu až na Císařský ostrov, na což bych autem potřeboval dobrou půlhodinu a pěšky bych se o to asi raději nepokoušel. A vzpomněl jsem si na Bangkok, úžasné hlavní město Thajska, kde než ho ovládla ta naše civilizace, byly místo silnic vodní kanály a kde i dnes je člun nejrychlejší doprava do mnoha částí mnohamilionového města.
Loď si tiše předla, když jsme pluly kolem Vyšehradu a já se zasnil, jaké by to bylo krásné jezdit takhle do práce. Jaké by bylo krásné, kdyby zase Vltavou pluly lodi s náklady, kdybychom my Češi měli mohutnou flotilu říčních člunů, co by naše zboží vozila do Hamburku, Štětína, Rotterdamu a dál. Vltava, Labe, Morava, Odra tu jsou naštěstí dál a čekají. Čekají na nějakou osvícenou českou vládu, čekají až se rozvzpomeneme. Třeba ty pražské přívozy na Vltavě jsou první jiskrou naděje.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
