Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Zvlášť v těchto dnech kolem osmadvacátého října mám ale pocit, že ve Vídni se zas tak moc německy nemluví - asi tak stejně jako česky, slovensky, nebo polsky. Ve frontě na výstavu Van Gogha, jednu z těch výstav, které nám pan Knížák z Národní Galerie do Prahy prostě nepřiveze a nepřiveze, bylo dokonce Čechů víc než Rakušanů. Z vídeňské Albertiny se Rakušanům podařilo po rekonstrukci udělat opravdu výjimečnou galerii a nemine rok, aby se tu nekonala nějaká když ne světově ojedinělá, tak nejméně evropsky významná výstava. A tisícům a tisícům Čechů, Poláků, Slováků, Slovinců, Chorvatů nebo i Francouzů, abych nezůstal jen v bývalé monarchii, není líto vážit stovky a stovky kilometrů, aby takovou výstavu viděli.

Byl jsem předem varován a tak jsem měl trochu hrůzu, jak dlouho budeme stát v té mnohonárodnostní frontě vinoucí se do šneka kolem jezdecké sochy korunního prince Alberta, který za Františka Jozefa vyhrál hezkých pár bitev a válek. Dva pokusy jsme dokonce s Kubou vzdali, ale napotřetí jsme po necelé hodince čekání byli ve výstavní síni. Van Gogha tam měli opravdu hodně, samozřejmě víc grafik a náčrtů, než velkých olejů, z nichž každý má dnes cenu v miliónech a možná desítkách miliónů euro. Lidí se tísnilo v poměrně rozsáhlých prostorách výstavy požehnaně, navíc se proplétali se školními výpravami, které, možná proto, že to byli Rakušané, měli přede všemi a ve všem přednost.

Mému jedenáctiletému Kubovi, kterého samozřejmě zajímají hlavně sestavy fotbalových mužstev Ligy Mistrů a tak, jsem chtěl ukázat Van Goghovi Slunečnice, ale ty ani ve Vídni neměli. Ale měli tam, půjčený z Ameriky, krásný obraz s borovicemi, který mi přišel skoro stejně mystický, jako ty Slunečnice. A na jedné ze stěn byla úžasná krajina s tújemi, která jak jsem si přečetl, byla z Národní galerie v Praze. Takže to není tak, že bychom v Praze nic neměli, jenom holt máme v čele Národní galerie pana Knížáka, posteskl jsem si ve chvíli té malé národní hrdosti. Když jsme se s Kubou po dvou hodinách boje s davy vypotáceli značně znavení ven, dorazil jsem svého syna oznámením, že odpoledne jdeme ještě do jedné galerie.

Do Belvederu, nádherného barokního zámku, který si za vítězství nad Turky postavil na návrší nad starou Vídní Evžen Savojský. V Belvederu mají sbírku rakouského malířství, do níž počítají i pár malířů, kteří se narodili v Česku. Někdy dokonce i s česky znějícími jmény.

Důvod, proč jít do Belvederu zrovna teď, se jmenuje Gustav Klimt. Malířský mág vídeňské secese začátku dvacátého století má ve stálé kolekci Belvederu nejen svá nejvýznamnější díla, ale v Malém Belvederu je moc zajímavá výstava o jeho době, především o jubilejní výstavě z roku 1908. Napadne vás tam mnoho věcí. Od toho, proč se podobná výstava nepořádá v Praze, pro kterou je secese stejně vrcholným obdobím. Přes obdiv k řemeslné dokonalosti tohoto stylu. Dokonalosti, jež se zřejmě už nebude opakovat, protože řemeslo tak nějak z té naší Evropy mizí. Až po zvláštní pocit, který má člověk při pohledu na mnohé sochy a plány staveb, pocit, že už někde tady je zakódován nacismus, árijské umění a všechna ta hrůza, co o třicet let později zničila starou Evropu.

Po výstavě jsme museli do pohádkového hračkářství na Graben, kde se Kuba vyléčil rozšířením své sbírky angličáků a pak svolil, že vytrpí večer v Heurigen, vinárničkách nad Vídní. Jela nám tam tramvaj rovnou od hotelu a po troše bloudění jsme mezi turistickými a noblesními podniky našli malý sklípek, kde bylo všechno, jak mělo být. Hořící kamna, výborný burčák, domácí uzeniny a sýry i výstavní Chardoney.

Při zpáteční jízdě s nostaligií provozovanou tramvají s dřevěnými sedačkami, ulicemi, které se podobaly spořádanějším Vinohradům, Smíchovu, nebo Žižkovu jsem měl po dvou burčácích a jedné sklenici Chardoney pocit, že tady by se žít dalo a hezky.

Však my bychom ty Vídeňáky časem i česky naučili, jak o tom ostatně kdysi přemýšlel i tatíček Masaryk. Hezký večer z té stále trochu naší Vídně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .