Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Po velkých osmičkových výročích této země tu máme za několik dní jedno devítkové. Nekulaté, ale tím nemenší, výročí sedmnáctého listopadu 1989, výročí té poslední české revoluce. Revoluce, která jak tomu v českých dějinách naštěstí bývá, nebyla podle světově uznávaných měřítek revolucí, ale zase jen dalším českým převratem.
To, že místo revolucí děláme převraty na jejich důležitosti a hloubce změny nic neubírá a nemyslím tím jen sedmnáctý listopad, ale i osmadvacátý říjen a nevynechávám ani pětadvacátý únor.
S jedenadvacátým srpnem je to trochu jinak, ten patří do kategorií okupací Česka, opět nějak česky zvláštních. Okupací, v nichž okupanti moc nestřílí a my Češi jim hrozíme tak maximálně pěstmi. Což, opět na důležitosti a hloubce změny nic neubírá, a myslím tím teď jak okupaci německo-nacistickou, tak rusko-sovětskou.
Patří k té české novodobé tradici, že po dvaceti letech, poté, co vyroste jedna generace, která nepamatuje ty předpřevratové, ale jen ty popřevratové poměry, tak se tady v České kotlině něco zlomí. A dějiny se vydají nějakým novým, netušeným směrem, dobrým, či zlým. V zemích okolo nás to mají mnohem chaotičtější. V takovém Polsku, či Maďarsku se bouřilo a povstávalo proti komunismu od chvíle, kdy vznikl a demokracii tam po první světové válce zrušili hned, kdy se jim začalo zdát, že jsou lepší způsoby vládnutí. O Rakousku, které dlouho nechtělo být ani Rakouskem, vůbec nemluvě.
To my tady v Česku si prostě dáváme dvacet let. Dvacet let na to, abychom tu nadšeně budovali Československo a pak ho během pár měsíců položivota mezi Mnichovem a okupací hnusně poplivali. Dvacet let na to, abychom si vyzkoušeli komunismus bez lidské tváře a pak mu během pár měsíců zkoušeli tu lidskou tvář dát, než za to dostaneme 21. srpna 1968 s prominutím po sovětsku přes držku. A dostaneme tak, že když se zdvihneme ze země, tak tu nakládačku slavíme jako naše vystřízlivění, tváříme se, že se nám tou ranou pěstí vlastně rozsvítilo a žijeme si dvacet příštích let poklidně v té naší normalizaci. Abychom, až nadejde čas, kdy není třeba dělat nějakou revoluci, nebo nedejbože povstání, nastolili sametovým převratem nové, demokratické a svobodné poměry. Poměry, které jsme tu přece chtěli celých těch dvacet let normalizace, že.
Za pár dní nám začne poslední rok té poslední, nejnovější, české dvacetiletky. Na rozdíl od těch minulých, kde už všechna naše vzepětí i selhání dokážeme popsat poměrně přesně a v některých případech dokonce s nadhledem, je názor na dobu současnou rozmlžený, nejasný a pokud jde o budoucnost, vrchovatě nejistý. A to proto, že když přemýšlíte, nejsou jisté ani ty naše základní jistoty. Ano jsme v Evropské unii a NATO, jsme demokratickou zemí a pokud jde o svobody a ekonomiku i jistou civilizační úroveň, tak dokonce zemí vyspělou. Už jsme sice v posledním století byly zemí vyspělejší než teď, ale s ohledem na to, co všechno jsme si tu zničili, kolik let jsme z čistě ekonomického pohledu po husákovsky proflákali, jsme pořád zemí vyspělou až moc.
Jenže když se podíváte zpátky, třeba do První republiky, nebo na poslední předválečná léta Rakouska-Uherska, tak tam také byla mnoho zdánlivě neotřesitelných jistot. Více než padesát let panující milovaný mocnář, v případě První republiky Prezident Budovatel Edvard Beneš a spojenecké smlouvy nejen s Francií a Sovětským svazem, ale s kde kým.
Nebudu se tvářit, že vidím za roh, protože to bych jinak asi své akcie středoevropských firem někdy na jaře tohoto roku prodal a nakoupil si za ně balíky dolarů v době, kdy byl za patnáct a ne za dvacet, jako je dneska. Ale při tom nastávajícím konci toho našeho dvacetiletého českého cyklu bych sebe i vás vyzval k troše obezřetnosti. Abychom si jen z nedostatku pokory zase nezničili to dobré, co jsme tady i kolem sebe dokázali za těch dvacet let vystavět, ba vybudovat. Abychom si moc dobře rozmysleli, jestli máme kopat do Evropské unie a NATO, dvou pilířů, na kterých stojí naše v té střední Evropě nikdy ne příliš jistá budoucnost. A abychom se dobře rozhlíželi kolem sebe, žili pokud možno v míru a tichém držení si palců s našimi sousedy, protože nevíme dne a hodiny, kdy je budeme potřebovat. A byli k sobě lidsky slušní a ohleduplní i v těchto dobrých dobách, protože obyčejná lidská slušnost je jediné, co pomáhá přežít časy zlé i ty nejhorší. Nemyslím si, že by zlé časy přicházely, ale moc bych se přimlouval, abychom jim byť jen naší pohodlností, tím, že si nedokážeme vážit toho, co máme, v příchodu nepomáhaly. Protože sobě i nám všem přeji, aby se ta dobrá, skutečně dobrá poslední česká dvacetiletka protáhla nejméně na dalších dvacet let. Nebo raději na pár dobrých století.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
