Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Stáli jsme uprostřed hlavního náměstí lázní Bad Gastein. Měl to být vrchol celých pěti dnů v Salzbursku, dní strávených v luxusu, přepychu a úžasném světě dokonale fungujícího rakouského turistického průmyslu. Říkal jsem si, že jen máloco může překonat včerejší večeři, na kterou nás za úplňkové noci vezly cinkající saně s dvojspřežím koní.
A na konci pak v opuštěném údolí byl lovecký zámek s domácími uzenými pstruhy, pálenkou z brusinek a horkými horskými ostružinami.
Ale fotografie, které jsem předtím zahlédl na internetu, slibovali, že Bad Gastein možná tento turistický ráj na zemi překoná. Tedy měl by, protože v těchto lázních se v devatenáctém století scházeli německý císař Vilém s tím naším, jak se tak nějak hloupě vžilo, rakouským císařem Františkem Josefem. A taky sem jezdil Bismarck, císařovna Sissy a s nimi veškerá elita tehdejší společnosti. Fotografie obřích hotelů, které nezapřely sto let starý původ, obklopené nádhernými hřebeny víc než dva tisíce metrů vysokých Alp, doplněné proudem do údolí prudce se snášející řeky, slibovali, že na návštěvu Bad Gastein jen tak nezapomenu.
Byla to pravda, skutečně nezapomenu. Stáli jsme uprostřed hlavního náměstí lázní Bad Gastein a já měl pocit, že nás nějaký šílený časoprostorový stroj přenesl někam do vybydleného českého pohraničí na konci osmdesátých let. Z obrovských, úžasných a krásných budov, z nichž některé ještě měly na omšelých dveřích značky pětihvězdičkových hotelů, opadávala omítka, děravými okapy crčela voda a na první pohled nebylo jasné jestli do budov neteče střechou. Na zatlučených dveřích zval nakřivo přilepený plakát na ruskou silvestrovskou noc a opuštěnými pokoji, v nichž kdysi spávali císaři, se proháněl studený zimní vítr.
"To je naše neštěstí," říkal průvodce, oblečený jak ze škatulky, takový ten úžasný vysportovaný, elegantní rakouský důchodce, viditelně při penězích. Když nám po chvíli prozradil, že mu táhne na osmdesát, tak se mnozí z nás neubránili povzdechu, že takhle by chtěli v osmdesáti vypadat. Dnešní bídu, která byla kolem nás přecházel s nadhledem člověka, který zažil, když bylo dobře, ba skvěle a věří, že zase někdy skvěle bude. Úpadek lázní Bad Gastein přitom nezpůsobila hospodářská krize, zmizení panovnické a šlechtické klientely, vyschnutí zdejších horkých pramenů, nebo úbytek sněhu na alpských sjezdovkách, ale jeden jediný člověk. "Všechny tyhle hotely kolem koupil v osmdesátých letech jeden vídeňský spekulant a udělal z nich to, co tu teď vidíte. A my s tím nemůžeme nic dělat," říkal muž před domy, na nichž se dodnes skvějí pamětní desky evropských a rakouských kulturních velikánů, kteří tu trávili své dlouhé lázeňské pobyty.
Aby bylo jasno, o sto metrů dál od hlavního náměstí jsou i v Bad Gasteinu obnovené, vyfintěné a naleštěné hotely, restaurace, na okolních horách jsou doslova stovky kilometrů dokonalých alpských sjezdovek a cenovky ve zdejších obchodech i mě, přivyklého na předražené pražské Příkopy, šokovali svojí nehorázností.
Ale co je to všechno platné. Srdce lázní, nejkrásnější místo, prostě nemůžete pominout, mimo jiné také proto, že že právě tudy se z obrovské výšky spouští do údolí alpský vodopád dávající Bad Gasteinu jeho výjimečnou atmosféru. Tedy dával, teď mu to místo dává atmosféru zcela jinou.
Vídeňský podvodník a hochštapler, který tu z libovůle či blbosti nechává ničit tu klasicistní a secesní nádheru, naučil místní něčemu, čemu nás Čechy celé minulé dvacetiletí nenaučilo. Vážit si Rusů. Protože to jsou dnes Rusové, kteří Bad Gastein zachraňují, kteří přes vytunelované srdce lázní neváhali přijít s milióny a milióny euro a zrekonstruovat velkou část místních hotelů. Rusů, kteří dnes tvoří nejbohatší, pro rakouský turistický průmysl nejvděčnější klientelu, klientelu rozhazující plnými hrstmi stovky, ba tisíce eur, lehce nabytých tisíce kilometrů na Východ. Když se při obědě či večeři místním zmíníte o tom, že v Rusku může být dnešní krize, kdy je náhle ropa ze sto padesáti dolarů padla na čtyřiceti, zcela smrtelná, zvážní, zpozorní a když dáváte další a další příklady neodvratného pádu Ruska - zesmutní.
A vy si vzpomenete na ty naše Karlovy Vary a taky zvážníte, protože v dnešním světě není moudré přát komukoli, aby bylo zle - byť by to byli i Rusové. Lépe je si přát, aby každému bylo dobře. Protože jak ostatně praví jedno moudré úsloví, kterým se snažím v životě řídit: "Přej a bude ti přáno".
A proto přeji i Bad Gasteinu, aby se zbavil svého vídeňského spekulanta a rozkvetl do krásy. Třeba i za ruské peníze, byť by byly vydělané i tak trochu na nás, co ničím jiným, než ruským plynem, už topit neumíme. Hezký den z Evropy, tak trochu střední.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
