Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Až na pár věcí, jako lednička, televize a pár drobností je tu všechno, jak to tady ti Němci před těmi šedesáti třemi roky nechali, tedy museli nechat. Je to chaloupka jak dlaň, jedna sednice, dva pokojíky v podkroví a tam, co je dnes moderní koupelna s teplou vodou, bývala zřejmě dřív ještě jedna světnice, protože voda se tu dřív asi ohřívala v hrnci na kamnech. Dnes tu vodu sice ohřeje elektrický bojler, ale ráno, když vstanete, tak první, co musíte hned udělat, je zatopit. A to zatopit pořádně, protože jinak je tu zima, no doslova jako v morně. Už jen tohle každoranní setkávání se s ohněm, na které jsme my lidé z města, napojení na dálková vytápění, sídlištní kotelny, nebo trubky s plynem, už téměř zapomněli, dělá život na horách jiný.

"Tohle je jediná silnice, kterou tady v okolí sypou," říkal mi včera vlekař na malé sjezdovce, kam se chodíme po odpolednách se synem sklouznout, protože lyžování se tomu moc říkat nedá. A vy si uvědomíte, kolik je tady po stráních vesnic a chalup, kde zledovatělé silnice ani štěrkem neposypou a jak se tady asi dostává do práce, do školy, k doktorovi a proč se vždycky říkalo, že na horách je sice život krásný, ale drsný. O tom, že kamenitá pole moc nerodila a louky, co byly půl roku zapadané sněhem to nezachránily, ani nemluvě, protože v těchto rozměrech už naše zhlouplá civilizace přestala přemýšlet.

Tady na konci světa, který je přitom jen koncem naší malé republiky, lidé Nový rok očekávají s trochu většími obavami, než u nás dole v údolí, jinak než v blahobytné Praze. Zatímco v českém hlavním městě se žije podle statistik skvěle i na poměry v celé Evropské unii už dlouho, sem dobré časy doputovaly teprve nedávno.

Nevím jak vy, ale já jsem do Sudet jezdil vždy se směsicí studu a obav. Studu, co všechno jsme za ta léta po vyhnání našich Němců, v této bez boje dobyté krajině zničili, zkazili. Komunismus byl všude barbarský, ale v této pokořené krajině, k níž jsme nic necítili, neboť nebyla naše, byl barbarský dvojnásob. Když komunismus skončil, přišla do pohraničí bída, úpadek. Pozvolna se uzdravující stát sice začal časem pumpovat krev do tepen, ale ta, stejně jako v těle, se do těchto vymrzlých konců prstů naší země dostávala až nakonec. Teprve v posledních letech, kdy navic české pohraničí začalo srůstat s okolními zeměmi, dokázala na naše poměry mohutně rostoucí ekonomika dotlačit peníze z Prahy až sem.

I tady se opravila náměstí, lidé nahodili fasády, nebo aspoň vyměnili okna, dvacetileté sto dvacítky nahradili desetileté volkswagny a felicie, práci za sedm tisíc v textilkách, které stejně zkrachovaly, počítání u pokladny v nějakém supermarketu za deset až patnáct tisíc měsíčně. Zatímco my v Praze jsme začali v posledních pár letech žít jako lidé na Západě, alespoň jako ti v Berlíně, nebo na sídlištních pařížských předměstích, tady v pohraničí se začalo aspoň žít.

Teď nás všechny čekají když ne těžké, tak alespoň těžší časy. Místo každoročních plus šesti, pěti nebo čtyř procent nás čekají dvě, nula nebo možná i nějaké minus. Nikdo neví, netuší, ale lidé v horách jsou zvyklí mít naštípáno dříví i na zimu, která může trvat sedm měsíců, byť čekají jen nějakých pět.

Zatímco my v Praze možná pro příští rok tak nějak podvědomě nepočítáme s třináctým platem a koupi nové octávie jsme odložili o rok, tady v horách na konci světa půjde znovu trochu o život. V přeneseném slova smyslu, ale půjde. Proto bychom se my v Praze měli uskrovnit trochu víc, protože my v Praze to udělat můžeme.

Třeba můžeme otočit termostatem topení z pětadvaceti na dvacet dva. Ani na tolik jsem ostatně v chalupě v Jizerských horách, odkud vám posílám tento fejeton, od sedmi od rána do deseti dopoledne tu svoji kuchyň vytopit nedokázal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .