Středoevropský fejeton Luboše Palaty
První týden nového roku byl alespoň pro mě hrozně zvláštní. Začalo české předsednictví v Evropské unii a začalo asi úplně jinak, než jsme si to všichni představovali. Když ve čtvrtek večer říkal po setkání s Václavem Klausem polský prezident Lech Kaczynski, o čem se spolu bavili, tak to mohl říci polsky moc hezky: "o gaze i o Gaze".
Pochopí to i Čech, byť řekne, že celý ten český týden v čele Evropské unie byl o plynu a Gaze. Zatímco s plynem bývají kolem nového roku starosti už nějakých pár let, kdy se na poslední chvíli snaží ruský Gazprom vytlouct z Ukrajinců zase o něco vyšší cenu, byť tak zlé jak je to nyní to ještě nebylo, s Gazou počítal zřejmě jen málokdo.
Hlavně jen asi málokdo počítal s tím, že to bude situace jako před pár měsíci v Gruzii, kterou tak hezky při našem rozhovoru v Paříži popsal zahraničně-politický poradce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. "Spojené státy mlčely, NATO neexistovalo, jediné, co bylo, byla Evropská unie."
Také v tomto případě tomu bylo tak. Izraelci neudrželi po neustálém ostřelování palestinskými raketami nervy na uzdě ať už záměrně, či náhodou právě v době, kdy je ve Washingtonu ten největší zmatek. Kdy si stará Bushova administrativa po čtyřech, respektive mnozí dokonce po osmi letech, balí a na jejich místa se stěhují úplně noví lidé, lidé Baracka Obamy. Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, co to má ostatně taky za pár, už místo obvyklé bleskové návštěvy Jeruzalému zvládla jen nějaké telefonáty, nic víc.
A tak jsme museli přijít my. My nikoli Češi, ale my Evropané. Ten rozdíl si asi nejvíce, byť ne nejlépe uvědomil můj dobrý známý, Jiří František Potužník, jinak výborný novinář. A to když se nechal usmýkat tlakem zpravodajů světových agentur a vypustil do dějin českého předsednictví větu, že "invaze izraelské armády do Gazy je obranným krokem". Bůh, ten křesťanský i ten muslimský, ví, že tomu tak je, jako mluvčí českého předsedy vlády by to Jiří mohl nepochybně říci, jako hlas celé Evropské unie však nikoli. Protože většina Evropská unie to tak nevidí. A zvláště ne, když český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg zrovna zamířil do Gazy pokusit se vyjednat jestliže ne mír, tak alespoň příměří. Nebylo to lehké jednání a nevedlo hned k nějakému konci a zbraně v Gaze jen tak neutichnou, ale najednou jsme my Češi dělali světovou zahraniční politiku. Světovou proto, že váha našeho hlasu byla podpořena váhou pěti set miliónů našich evropských spoluobčanů. Svým politickým, hospodářským i vojenským významem nejsilnější mocnosti dnešního světa. Možná teprve mocnosti se rodící, ale už z velké části zrozené.
O tom, že v čele Evropy nejde jen o nějaké diplomatické hrátky, ale doslova o život, jsme se mohli přesvědčit téměř současně v případě zemního plynu. Milióny Bulharů, Rumunů, ale i Slováků v minulých dnech trochu nadávali, trochu vzhlíželi ku Praze. Protože to bylo Česko, které z titulu své funkce v čele Evropské unie mělo přece něco udělat, aby do Evropy zase začal proudit přes Ukrajinu ruský plyn.
Bulhaři a Rumuni už ve čtvrtek mrzli, Slováci a Maďaři museli odstavit své automobilky a stovky dalších fabrik, aby byl plyn aspoň v domácnostech, úřadech, nemocnicích a školách. A všichni svorně si asi přinejmenším v duchu naštvaně říkali: Co ti Češi dělají!
A znovu tu byla úvodní špatná česká věta, na rozdíl od chudáka Potužníka nedementovaná, že mezi Ukrajinou a Ruskem jde výhradě o vzájemný obchodní spor, v němž jde o smlouvu, v níž se nikdo nevyzná a tak se do toho nebudeme plést.
Nic horšího jsme asi pronést nemohli. Už po pár dnech jsme se do toho už my Evropané pletli, protože jsme se plést museli. Jinak by totiž především středoevropské ekonomiky zkolabovaly ještě dříve, než by k nám došla ta mýtická, hrozná ekonomická krize. A kamsi na východní hranici Evropy, někam mezi Ukrajinu a Rusko posíláme naše pozorovatele, kteří čeká nelehký úkol. Nejen měřit, kolik plynu přichází z Ruska. Ale také, který plyn je z Ruska a který z Turkmenistánu, protože o tom celý spor mezi Kyjevem a Moskvou je. Prostě světová politika par excelence. Světová politika, v níž není čas na Čunka, ani Klausovy ironické věty, nějakou Machovu pidistranu, ani na Paroubkovy pytlíkovské snahy svrhnout vládu o pár měsíců dřív, než dovládne. Praha po staletích opět stojí v čele Evropy. Vánoce už jsou definitivně za námi. Legrace skončila, jde do tuhého. Tuhými mrazy bez ruského plynu v trubkách počínaje.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
