Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Velkolepý summit se konal v nejlepších hotelích a nejvelkolepější budově, kterou Budapešť má. V ohromném, nádherném, někdy až příliš nádherném, zlatem a barvami zářícím parlamentu. Parlamentu uherském, protože pro ten byla na konci devatenáctého století tato budova postavena a na uherskou symboliku tu narazíte na každém kroku. Včetně starobylé svatoštěpánské koruny, žezla a meče, vystavených pod vysokou kopulí ve středu mohutné nekonečné budovy. Summit to byl navíc úspěšný a tak maďarský premiér Ferenc Gyursány mohl, aniž by lhal, říci před sálem plným novinářů: "Nabucco vstalo z mrtvých". Byl u toho český premiér Mirek Topolánek, který jako dočasný šéf unie dodal summitu lesk a projektu Nabucco důležitost, kterou si zvláště po lednové plynové krizi zaslouží. Na Topolánkovi bylo vidět, že ho plynovody nejen zajímají, ale že ho takové summity, stejně jako šéfování celé té unie baví. Podobně byl ve své kůži i maďarský premiér, kterému se celé setkání povedlo a který se mohl blýsknout před národem jako politik téměř světového střihu.

Trvalo to jen do chvíle, než se na konci tiskové konference zvedl jeden maďarský novinář . A premiérovi své země připomněl, že osmého března, na který se chystá podepisování nějakých dalších zásadních dohod o Nabucco, se má dít v Budapešti i něco zcela jiného. "Viktor Orbán a jeho Fidesz oznámil, že osmého března nechá v parlamentu hlasovat o nedůvěře vaší vlády a o předčasných volbách. Jak byste to okomentoval?" položil onen novinář otázku, která je druhu, jež mají premiéři, řešící právě světové problémy, rádi ze všeho nejméně. Maďarský předseda vlády je zřejmě na otázky takového druhu za poslední dva roky, kdy se jeho kabinet drží tak tak nad vodou už zvyklý a proto odpověděl klidně a celkem vtipně. Něco jako, že v době krize by se měly dělat důležitější věci, než svrhávat vláda. Co ale naplat, světová politika, celý lesk summitu byl ten tam a před desítkami novinářů z celého světa stál náhle zase premiér malého maďarského státu, který se otřásá v základech.

Budapešť mi vám letos vůbec přišla jako smutné město. Zlatý lesk pominul hned za obrovitými dveřmi sálů budovy parlamentu a přestože nikde není vidět žádný zmar, je dnešní Budapešť městem bez lesku a bez jiskry. Můj pocit nejlépe vyjádřila jedna kolegyně, která tu byla naposledy v roce 1986. Což je třiadvacet let. Tehdy jak říkala to pro ni bylo zjevení. Oproti šedivé komunistické Praze byla Budapešť barvami a v Československu nevídaným zbožím oplývajícím městem. "Připadali jsme si tu jako na Západě," říkala ta kolegyně a dodávala, že dnes si tu připadá mnohem východněji, než v Praze. Musel jsem ji dát za pravdu. Budapešť je šedivá, unavená a ani tak dříve vyhlášená ulice jako budapešťská Váci nemá žádný lesk. Je tu pořád spousta krásných míst, kvůli nimž si je možné Budapešť zamilovat, nezmizela ta přetrvávající uherská velkolepost, kterou Praha prostě nemá a mít nemůže, ale to město se téměř nerozvíjí, nežije, přežívá. Ostatně tak, jako z krize do krize se posledních dvacet let potácející Maďarsko, které ne a ne popadnout dech. Je to škoda, protože Maďaři mají v té naší střední Evropě své velké místo, jsou zemí, která spoluurčuje a ovlivňuje celé velké okolí svého nevelkého státu. Vždyť i Maďaři jako národ jsou mnohem větší než jejich nevelký stát. A byť se nám to Čechům možná na první pohled nezdá, mají s námi spoustu společného. Ostatně, jak by neměli, když jsou to vlastně jen maďarsky mluvící Slováci, že.

I proto bych si přál, aby ta divná krize, co na Maďarsko dopadá úplně nejhůř, co nejdříve pominula. A aby Maďaři, stejně jako Češi, Poláci, nebo Slováci zase zažili svoji zlatou dobu, po níž zůstane něco tak velkolepého, jako ten úžasný, neskutečný budapešťský parlament. Hezký víkend přeji, tentokrát od širokého maďarského Dunaje.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .