Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Toho státu co před pár dny, skoro jako poslední na světě, uznal existenci České republiky a smířil se s tím, že třetinu Moravy, kterou by se tato země zestonásobila, už Lichtenštejnové nikdy zpátky nedostanou.

Voralbergčané žádné nároky vůči České republice nemají. Jsou rádi, když tam Češi přijedou jako turisté i když i dnes, dvacet let po listopadu, je pro ně český turista tak trochu exot. Jak sami říkají, dojet na dovolenou až do Vorarlbergska je pro Čechy a nejen pro ně, opravdu těžké. Než se totiž na tento konec Rakouska dostanou, projedou Salcburk a Tyroly. A jen málokdo vydrží se nezastavit a vážit ještě pár hodin jízdy autem do zdejších Alp. Jak mi říkal jeden zdejší horal, do Francie (o Rakousku, nebo Bavorsku nemluvě) je to odsud blíž, mnohem blíž než do Vídně.

Zdejší Rakušané mají také blíže k Švýcarům, než k vídeňským, Čechy trochu naředěným, Rakušanům. Ostatně po první světové válce se chtěli připojit ke Švýcarsku. Jenže Švýcaři, už tehdy přebohatá země, chudé Rakušany z Vorarlbergska prostě odmítli. Přesto ale Vorarlbergčané v sobě tu horalskou švýcarskou krev nezapřou. Jazyk, kterým se tady mluví, má se spisovnou němčinou, které se obecně říká "hochdeutsch", společného asi tolik, jako čeština se srbštinou, nebo ukrajinštinou. Prostě jim ani při slušné znalosti němčiny nerozumíte skoro ani slovo. Když se snaží a mluví tím, co si oni myslí, že je spisovná němčina, rozumíte jim tam polovinu. Ale kvůli jazyku se do Vorarlbergu nejezdí. Jezdí se sem kvůli horám.

Nedosahují tu sice čtyřtisícových výšek, ale rychle se zdvihající štíty od hladiny Bodamského jezera v sobě mají velkolepost Vysokých Tater, s desetinou lidí a úžasnou, neporušenou a nepokořenou přírodou. Přestože z turistů tu žije šest lidí z deseti, má tu příroda přednost před turistickým byznysem. Sjezdovky se tu proto nerozšiřují a na ta nejhezčí místa se nedostanete lanovkou, ani autem, ale pouze a jen po svých. Na jednu takovou túru na nejvyšší zdejší horu, vysokou bez pár metrů tři tisíce, jsem se před dvěma dny vypravil. Alpské louky, plné květin, krav vyzvánějících svými zvonci a děr, v nichž se schovávají svišti, končily hezkou alpskou boudou ve výšce osmnáct set metrů.

Odtud se zdvíhala mohutná a respekt budící horská stěna, takové dvě až tři Sněžky na sobě. Kupodivu ukazatel tvrdil, že nahoru na nejvyšší horskou boudu Mannheimer Hütte ve výšce dva tisíce sedm set metrů vede cesta. Ze zdola nebyla vidět, ale řekl jsem si, že vede někde po úbočí a tak být ani vidět nemůže. Byl to však omyl. Cesta široká tak padesát centimetrů a někdy ani to ne, vedla přímo po svahu hory. Vyšplhat se těch skoro tisíc metrů nahoru nebyl ani tak fyzický výkon, jako zátěž na psychiku. Na cestě, kterou šli přitom první turisté někdy v roce 1890, se vám naskytly opravdu nádherné pohledy do krajiny, ale i do pětisetmetrové, téměř kolmé propasti pod vámi.

Cesta kupodivu trvala opravdu jen ony necelé tři hodiny. I když mě osobně, který neleze normálně ani na třešeň, aby náhodou nespadl, to připadalo jako dva dny. Nahoře však byla úžasná horská bouda, s výhledem na ledovec, desítky horských velikánů. A západ slunce, který sem tam viděl, asi nikdy nezapomenu. "Chtěli tu udělat už před sto lety pohodlnou cestu, aby se sem dalo jezdit s koňmi. Zaplať Pán Bůh ji neudělali," říkal správce chaty. A to přesto, že mu sem dorazí po kolmé stěně jen zlomek turistů, který by tu být mohl.

I to je Vorarlbergsko, konec Rakouska, v kterém můžete zažít zázrak, kterému se říká nepokořené hory. Hezký den z míst, kde končí Rakousko a tak trochu i náš lidský svět.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .