Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Myslel jsem, že už žádné Benešovy dekrety vlastně neexistují. Že jsme si je za těch šedesát let od války a dvacet let od pádu komunismu už odžili. Vyhnali jsme tenkrát po válce z této země tři milióny českých Němců, z nichž většina se dopustila jednoho jediného dokazatelného v uvozovkách zločinu.
Ve svobodných volbách dali svůj hlas té jejich, tedy Sudetoněmecké straně. A samozřejmě všichni jásali, ale nedokazatelně, když v září 1938 obsazovali pohraničí nacisté, aby ho připojili k Německu. Věru, trochu málo na to, sebrat někomu všechen majetek, nahnat ho na rok i dva do koncentračních táborů, na nucené práce a pak ho nacpat do dobytčáků a odvést pryč ze země. Do hladových, vymrzlých Němec, která se v tom roce 1947 jen pramálo podobaly zázračné zemi blahobytu, jíž se staly až o deset, dvacet let později.
Samozřejmě , nacisté se tady v Česku za války dopustili hrozných zločinů, vyvraždili skoro celou českou prvorepublikovou demokratickou elitu. Ta, což je dějinný paradox, mohla být po válce brzdou, jež by Čechům vyhnání svých německy mluvících spoluobčanů možná přece jen rozmluvila. Protože připravit tuto zemi o tři milióny pracovitých, vzdělaných a spořádaných lidí, neboť taková většina našich Němců byla, byl velký zločin, kterého jsme se dopustili na této zemi, kterého jsme se dopustili sami na sobě.
Vždyť si vzpomeňte na to, jak jsme ještě před nějakým rokem, rokem a půl hořekovali, jak nemáme dost dělníků do českých továren, jak nám chybí vzdělaní mladí lidé, o počítačových expertech a vědcích nemluvě. A jak jsme je vozili letadly až z dalekého Mongolska, Vietnamu, autobusy z Ukrajiny, Moldávie či Balkánu. Tři milióny když ne té lepší, tak minimálně s Čechy srovnatelné třetiny obyvatel této země, jsme ale před skoro pětašedesáti lety vyhnali.
Ne, že bychom z toho, my Češi jako národ, nic neměli. Sudetským Němcům jsme sebrali celá velká, s láskou a umem budovaná města. Liberec, Jablonec nad Nisou, Děčín, Ústní nad Labem, polovinu té nejhezčí části staré Prahy, Brna, nebo Olomouce, o Opavě, nebo Jihlavě nemluvě. Každý z nás Čechů jako jednotlivec si v té poválečné době pomohl obrazně řečeno k polovině nějaké chalupy, bytu, či domu. Ale i peřinám, skříním, knihovnám, rádiům, autům, vkladním knížkám. Byla to prostě loupeživá výprava, která se povede jednou za tisíc let. Úžasná navíc v tom, že jsme kvůli ní nemuseli téměř ani vystřelit, že ty hrozné Němce za nás porazili jiní. Na nás zbyla jen role dozorců v koncentrácích, mstitelů na teď už bezbranných Němců, exekutorů jejich majetků. Našlo se navíc ještě pár tisíc, desítek tisíc Čechů, kteří se v těch květnových dnech po válce stali ještě zabijáky, no řekněme si to na rovinu, vrahy. Podle těch nejmírnějších odhadů, na kterých se po letech práce shodla společná komise českých a německých historiků, jsme v těch poválečných dnech a týdnech v zemi, která už neválčila, neb Němci kapitulovali, zavraždili nebo nechali v příšerných podmínkách teď už českých koncentráků umřít na deset až dvacet tisíc sudetských Němců. Což je číslo o to děsivější, že velkou část z nich tvořili ženy, děti a staří lidé. Muži totiž bojovali a většinou i padli za svého fürrera na frontách druhé světové války. To je, jen tak pro srovnání, víc vražd a smrtí, než které nacisté způsobili při heydrichiádě, nejtemnější kapitole nacistické okupace. Ano máme omluvu, ale já bych to nazval spíše výmluvou, že jsme předtím prožili hrozný šok z Mnichova, z nacistické okupace, že se tu Němci po šest let dopouštěli opravdu hrozných zločinů. Ale copak i ten nejhorší zločin dává právo chovat se stejně, ba dokonce hůř. Copak vrahy vraždíme stejně krutě, jako vraždili oni? Násilníky znásilňujeme, sekáme ruce, vypichujeme oči? Ne, nic takového už dnes neděláme, ba i mnohonásobné vrahy necháme v klidu, byť ve vězení, dožít. Ano, já vím, tehdy, v tom létě 1945 bylo po válce a my stejně jako celý svět měl před očima Osvětim, se zemí srovnanou Varšavu, ty hory povražděných lidí v Rusku, na Ukrajině. Němci se nechovali často jako lidé a hůře než zvířata. Kdo mohl čekat, že dnes z nich bude opět mírumilovný a příkladně demokratický stát. Nečekali to ani hlavy osvícené, jako Winston Churchill. U nás jsme těch osvícených hlav navíc po válce mnoho neměli, také proto, že tito lidé byli první, které němečtí nacisté vraždili.
Ale byť to tak všechno bylo, přesto nemůžeme být na Benešovy dekrety hrdi, nemůžeme z nich činit základ naší minulosti a budoucnosti. Mnoho lidí v této zemi to už ví, mnoho moudrých Čechů za ně hledá slova omluvy, žádá o odpuštění. Ale pan prezident Václav Klaus si myslí něco jiného a hodlá za to bojovat, i kdyby kvůli tomu neměla být Lisabonská smlouva. Napadá mě, vážení posluchači, k tomu jediný komentář. Bůh s námi.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
