Středoevropský fejeton Luboše Palaty
Jsou místa, kde vám to, že teď na počátku listopadu sněží, přijde normální a na místě. Tady na konci Tyrolska, v údolí Stubai, to na místě je. Nejméně dvou, třítisícové hory, které jako hradby obklopují tuto údolí nedaleko Innsbrucku, už připomínají zimní pohádku hezkých pár týdnů.
Potkat tu lyžaře není už delší dobu nikoli rarita, jako tomu bylo na konci října v Česku, ale něco normálního. Z poloviční letní sezóny se tak rovnou stává ta plnohodnotná zimní a místní z toho mají radost.
Protože sníh je cosi jako jejich základní výrobní prostředek, něco jako uhlí pro ostravské havíře nebo půda pro polabské zemědělce. Kdyby nesněžilo, nebo alespoň nemrzlo, byly by i ve Stubau k ničemu všechny ty důmyslné lanovky, vleky, sjezdovky, lyžařské areály, dětské penziony, hotely...prostě všechno, čím se tyto podhorské vesnice, kde před nějakými stopadesáti lety pásli maximálně krávy, v dobře promazaný stroj na turistiku.
Kdo sem přijede, tak ten stroj na peníze prostě nemůže neobdivovat. Nemyslím si, že by Stubai bylo koncem světa, ale určitě to není nějaké světově proslulé lyžařské středisko. Přesto má všechno, co i ty o něco slavnější rakouské lokality mají mít. Nejen, že vás okamžitě zahrnou kupou prospektů, že sjezdovky jsou jednom základem, nikoli koncem toho, co tady můžete dělat a že odložit děti do nějakého zimního dětského koutku, nebo na kurz, tu je ten nejmenší problém. Všechno funguje už teď, v první dny listopadu, jak má fungovat. Sky busy svážejícími spolehlivě lyžaře ze širokého, dalekého okolí počínaje a dřevem praskajícím od rána v hotelovém krbu nekonče.
To všechno, včetně každého polena v krbu si samozřejmě nechají Rakušané dobře zaplatit. Ale přesto ve vás vytvoří pocit, že vás neobrali, že i těch pět euro, které jste zaplatili tu gulášovou polévku, bylo jaksi na místě. Protože, byť v nevelkém hrnečku, byla ta gulášová polévka tak hustá, že v ní stála lžíce a houska tak křupavá, jak čerstvě upečená houska má být. V hotelu, kde si za pokoj řeknu sto euro, je k snídani džus z čerstvě vymačkaných pomerančů a ne ta neředěná, nebo dokonce z chemického prášku udělaná slivka. K snídani vám bez doplatků a dokonce s úsměvem přinesou italsky správně silná espresso a ne tu hotelovou břečku, kterou známe všichni, jež jsme někdy spali v průměrném hotelu českém. Až na slovenskou servírku, přitom neoplývají rakouští číšníci nebo číšnice přehnanou vstřícností, ale jsou rychlý, přesní a zdvořilí. Vědí, co mají na jídelním lístku, dovedou doporučit víno, ba i aperitiv, nebo něco na závěr večeře, když se člověk chystá na kutě. Kuchař nezavírá kuchyni v devět, jídelní lístek je krátký, ale všechno, co na něm je, je vymyšleno, nejen po stránce přípravy a chutí, ale i stránce výtvarné.
Prostě i ten trochu nadprůměrný hotel, v kterém těchto pár dnů bydlím, ve vás vytvoří pocit, že ta večeře, kterou jste nejen snědli, ale tak trochu i prožili, byla něco výjimečného. Něco, co si takříkajíc zapamatujete. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli té bramborové kaši, kterou bylo naplněno pečené jablko, které doplňovalo kachní prsa na pomerančové omáčce. V zásadě nápad za pět korun, za na pět minut práce navíc, prostě žádná věda, ale přesto něco, co vám udělá obyčejná kachní prsa s bramborovou kaší neobyčejnými.
A takhle je to v tom turistickém Rakousku (když o tom přemýšlím, tak vlastně jiné než turistické Rakousku neexistuje) tak nějak se vším. Zároveň si ale i vůči turistům Rakušané zachovávají svoji hrdost. V obchodech jim nutí svoje alpské kroje a kožené kalhoty s padacími mosty, které by nikdo normální na sebe nevzal. I v těch nejlepších hotelích najdete na nápojovém lístku především rakouské víno, protože Rakušané prostě to svoje víno pokládají za to nejlepší. Byť tomu tak, především u toho červeného, není, protože tomu stejně jako u nás na Moravě být nemůže. Stejně tak na každém jídelním lístku nechybí základy rakouské kuchyně, tafelspitz, hovězí vývar s knedlíčky, vídeňský řízek, jablečný štrúdl, maková bábovka. Až na ten tafelspitz, což ale nakonec není nic víc, než kousek vařeného hovězího, všechno, co umíme. Ale co se dá dělat, tady to vždy doplní nějakou malou rafinovaností. Třeba tím, že bábovka je ještě horká a politá čokoládou, takže je to nejen bábovka, ale malý kulinářský zázrak.
Devadesát procent hotelů, přinejmenším tady v Alpách, je zařízeno s onou příslovečným rakouským nevkusem, který v sobě má kombinaci nevkusu venkovského a maloměstského. A aby vás dorazili, tak vám v hotelové hale zní nepříliš nahlas ještě rakouská a německá popmusik. Což je zřejmě nejstrašlivější hudba, kterou může člověk kdekoli na světě slyšet.
Sněží a trochu nevkusně přeplácané alpské městečko kolem nás se mění v malou trochu nevkusnou zimní pohádku. Lanovky už jezdí, v recepci potkávám první lyžaře, oblečené do zimních bund, s helmami a lyžemi. Rakouský turistický průmysl se rozjel na plno. Až tu naši turistiku dokážeme dotáhnout do rakouské dokonalosti, bude v Česku stejně dobře jako v Rakousku. A troufám si tvrdit, že ještě o něco líp. Krásný víkend ze zimně zasněženého alpského Stubau vám přeje Luboš Palata.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
