Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Končící rok byl pro tu naši střední Evropu nejtěžším rokem od počátku devadesátých let, horším o to víc, že jsme ani moc nevěděli, čím jsme si to neštěstí vlastně vysloužili. Zatímco před dvaceti roky jsme brali pád našich ekonomik a všechny ty zlodějny, které se přitom stali, jako daň za čtyřicet let totality a za návrat k normálu a ke svobodě, teď to nebylo jasné vůbec. Snad ještě tak u Maďarů, kteří si, jak je jejich špatným zvykem, žili tak od roku 2000 zase nad poměry. Ale my ostatní? Dvacet let jsme se poctivě přeorientovávali v našem exportu na západní Evropu, stali se automobilovou fabrikou Německa, ale i mnoha dalších států, abychom v tomto roce zjistili, že nic horšího jsme, alespoň z pohledu oněch dvanácti minulých měsíců, udělat nemohli. Auta, důvod naší největší hrdosti a symbol našeho návratu do vyspělého světa, od nás nikdo nechtěl. Nebýt šrotovného, kterým západní Evropa zachránila své automobilky, včetně těch postavených u nás, bylo by s naší Škodovkou, bratislavským Volkswagenem a dalšími autofabrikami ámen.

Za ten poslední rok spadla naše ekonomika průměrně tak o pět procent, s výjimkou Polska, kde se nějakým zázrakem udržela lehce nad nulou. V tomto roce to byl z hlediska celé Evropy vlastně obrovský úspěch, byť v jiných letech by na podobném výkonu padla vláda, když ne jako začátkem devadesátých let ne rovnou vlády dvě nebo tři.

Ale vydrželi jsme to. Firmy panicky nepropouštěly, spíše zatkly zuby, snížily všechny vedlejší náklady a koruna, která klesla oproti euru o dvacet procent, všem Čechům snížila platy o pětinu, což se především zahraničním vlastníkům také docela hodilo. Před Vánocemi nebyly poprvé po mnoha a mnoha letech skoro nikde třinácté platy a prémie, ale Vánoce přesto byly a většinou bez dalších půjček. Prostě jsme to vydrželi, v Maďarsku včetně snížení platů, zvýšení daní, a zmenšení důchodů. Před začátkem českého předsednictví Evropské unie jsme si nedovedli představit, že by čeští politici byli takoví s prominutím pitomci a nedohodli by si půlroční klid zbraní. Nejenže zbraně řinčely, ale v polovině Topolánkova předsednictví vláda padla. Nedovedli jsme si představit, že by v čele Česka byl úřednický kabinet, že by se nekonaly předčasné volby, že by Václav Klaus ani po irském referendu nepodepsal Lisabonskou smlouvu a vytáhl jako podmínku něco tak obskurního, jako potvrzení platnosti Benešových dekretů. Všechno se stalo, unie naše předsednictví vydržela, Jan Fischer je nejpopulárnějším premiérem historie, Lisabonská dohoda vstoupila v platnost a Benešovy dekrety platí navěky.

Mnozí Slováci si nedovedli představit, že by Robert Fico v koalici se Slotou a Mečiarem vládl Slovensku osm let a všechno vypadá na to, že vládnout bude. Maďaři zděšení nacistickými uniformami Maďarské gardy si nedokázali představit, že by tito nefalšovaní fašisté usedli v parlamentu a oni už sedí i v tom parlamentu evropském. Velká část Poláků si nedovede představit, že by po dalších pět let mohl být jejich prezidentem Lech Kaczynski, ale já by nevsadil ani zlotý na to, že jím po volbách v září příštího roku dál nebude.

Prostě před rokem jsme si hloubku našich dnešních problémů nedokázali představit a dnes s nimi žijeme a nemáme pocit, že by se dělo něco fatálního, že by končil svět, že by minulých, z většiny pohledů úspěšných dvacet let střední Evropy končilo a dobré časy by se už nikdy neměly vrátit. I teď na konci roku, jsem přesvědčen, že byť nás nečekají lehké měsíce a možná i roky, nic strašného se ani v roce příštím nestane. A že přes všechna nebezpečí a obavy můžeme ten příští rok vítat s nadějí. Nadějí, že bude v tom našem středu Evropy tentokrát snad dokonce i lépe, než si v této chvíli dokážeme představit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .