Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Dnes už je vystudovanou vysokoškolačkou, má jako většina Kyjevanů, kteří se chtějí aspoň nějak mít, dvě zaměstnání, jedno na nějakém ministerstvu a k tomu píše do jednoho časopisu. Nestěžuje si, v létě jezdí na Krym k moři, v zimě do Karpat na tu naši bývalou Zakarpatskou Ukrajinu lyžovat, má pronajatý byt a podle všeho i nějakého mladého, pohledného chlapce, s nímž se na ten nájem skládá. Ale nadšená, nadšená už rozhodně není a revolucionářka už vůbec ne.

Chápu ji, na Ukrajině je opravdu těžké být z něčeho nadšený. Oranžová revoluce za toho pět a kousek roku vyprchala jako levná napodobenina značkových parfémů a zbylo jen málo, čemu se dá z těch slibných dní ještě věřit. Ukrajina se příliš nezměnila. Revoluce přinesla jen chvilku opojného vítězství, kdy se zdálo, že cesta směrem do Evropy se konečně otevřela. Přinesla ale svobodu, kterou vedlejší Rusko mezitím ztratilo a dnes jezdí ruští novináři pracovat na Ukrajinu, protože v Rusku už se skutečně svobodné noviny téměř dělat nedají.

S revolucí přišla i určitá slušnost, méně takové té viditelné sovětské arogance policistů, pohraničníků a úředníků. Změnila pohled Ukrajinců na své vlastní dějiny, kdy je přinejmenším donutila přemýšlet o svých vlastních rozporuplných hrdinech, počínaje Ukrajinskou povstaleckou armádou, známou u nás pod komunisty a sověty zavedeným pejorativním názvem "banderovci".

Revoluce nesjednotila zemi, ruskojazyčný východ Ukrajiny je stále úplně jiná krajina, než do druhé světové války polský západ s nádherným, barokním, středoevropským Lvovem. Ale revoluce také Ukrajinu nerozdělila. Tato padesátimilionová země s tak čistě ruskými městy jako Sevastopol, Oděsa, nebo Lugansk dál drží pohromadě a je Rusku tou největší konkurencí mezi postsovětskými státy.

Přes všechnu rozličnou nečitelnost a rozporuplnost udělala Ukrajina také velký posun směrem k Evropě a od Ruska. To, že se bude na Ukrajině, společně s Polskem, konat za dva roky mistrovství Evropy ve fotbale, je samo o sobě obrovský, historický úspěch, který vejde do dějin. Nejen těch fotbalových, ale i těch ukrajinských. Už se popsaly stohy papíru o vadách ukrajinské připravenosti na tento největší fotbalový svátek, který v mnohém předčí i mistrovství světa. Ale já osobně jsem přesvědčen, že když může být mistrovství světa ve fotbale v Jižní Africe, tak na Ukrajině určitě. Protože ať je to jak chce, na Ukrajině nejsou žádné slumy a na ulicích se tam nepřepadává a neznásilňuje.

Za těch pět let od oranžové revoluce se na Ukrajině také začalo lépe žít. Země, z níž se vyvážela ocel do celého světa, prožívala v dobách světové konjunktury své nejlepší období od pádu komunismu. V době krize však na ní ty špatné časy dopadly zvláště tvrdě. Ukrajinská hrivna teď platí o hodně méně než před rokem, hutě skoro rok stály. A dluhy Kyjeva za ruský plyn jsou spláceny až ve chvíli, kdy opravdu hrozí, že Moskva ty kohoutky zase zavře. Ale i tak jsou na tom Ukrajinci o dost lépe, než v devadesátých letech, což platí o té naší středovýchodní Evropě obecně. Stejně jako u nás, i na Ukrajině lidé doufají, že s touto zimou skončí i ekonomická krize a vše bude zase tak jak bylo, nebo jen o málo horší.

Natálka, stejně jako spousta jiných Ukrajinců, se ale už vzdává naděje, že by se v zemi našli politici, kteří by nekradli, nebyli zkorumpovaní, kteří by místo zájmů svých a ekonomických skupin kolem sebe upřednostňovali zájmy země a jejích obyvatel, svých voličů. Iluze pomerančové revoluce se v tomto prostě rozplynuly.

Zůstala jen svoboda. Když nad tím tak přemýšlím, nemyslím si, že je to u nás nějak lepší. Stejně jako v neděli a pak o čtrnáct dní později v druhém kolem Natálka, budu mít i já v květnu problém, koho vlastně zvolit. Jak najít někoho, kdo ještě nezklamal, někoho, kdo nekrade a nenechá nakrást svým sponzorům, známým či příbuzným. Natálka má svoji pomerančovou, já svou sametovou revoluci. A oba máme pocit, že nás ty naše revoluce zklamaly. Ale i v takových chvílích tísně a malé naděje si vzpomenu na slova Ivana Medka, jemuž se tímto kláním do oblak, který na otázku, jak se máte odpovídal vždy: Děkuji, mám se skvěle.

Máme totiž stále tu naši sametovou, pomerančovou svobodu a díky tomu se skvěle opravdu stále máme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .