Strom v nebi
V Mariánských kasárnách v Českých Budějovicích se jednoroční dobrovolník Marek svěřuje Josefu Švejkovi, se kterým sdílí celu, jak v jeho případě pýcha předešla pád. Nestačilo, že se úspěšně ulejval z vojny díky známému lékaři v místní nemocnici. Otrnulo mu natolik, že se ulejval i z nemocnice a procházel se po městě s krankenbuchem podpaždí. Ten mu měl dodávat zdání úředního poslání. Omylem však srazil zezadu čepici s hlavy poručíkovi od dělostřelectva, a ne jistému známému Františku Maternovi, a měl po ulejvání. Vypravování nakonec uzavřel povzdechem, že „všechny stromy nerostou do nebe, kamaráde...“
Markův strom věru do nebe nerostl, ani nevyrostl. Neznamená to, že by vůbec žádný strom do nebe nerostl. Kdo to ale je, komu strom do nebe roste, když to není jednoroční dobrovolník Marek, a co je to vůbec za nebe, kam některé stromy nakonec dorostou?
Přiznám se, že nesu těžce, že právě takovému člověku, jakým je jednoroční dobrovolník Marek, toto intelektuální dvojče Josefa Švejka, podle mého stejně kladná postava jako sám Švejk, stromy do nebe nerostou. Vždyť čí strom už by to měl být než právě člověka, který si v odcizeném světě zachoval svébytnost, který vzdoruje tyranii většiny, který má svůj vlastní názor, mnohdy protichůdný k tomu, co je jinak obecně sdílené a co platí za nezpochybnitelný kánon. Právě lidé, kteří v sobě najdou vůli vyslovit pochybnost, dokonce i pochybnost nad samotnými základy, na nichž má společnost údajně stát a údajně stojí, jsou hybateli, díky kterým se věci posouvají kupředu.
Můžete jistě namítnout, že jsou hodnoty, které jednoduše zpochybnit nelze, které platí už jen proto, že byly člověku svěřeny, avšak nejsou člověčím dílem. Anebo alespoň mnozí z nás takové přesvědčení sdílejí. Mám na mysli ony kamenné desky, do nichž Mojžíšovi Bůh vytesal své desatero přikázání.
Jenže Bůh tesaje do kamene zdůraznil Mojžíšovi, že jde o smlouvu, kterou s ním a s jeho lidem hodlá uzavřít. Smlouva je ujednání dvou svrchovaných stran, které přinejmenším mají právo podrobit nasmlouvaný obsah kritickému rozboru, vyslovit o některých jeho pasážích pochybnosti a přimět druhou stranu dodat přesvědčivé a srozumitelné vysvětlení. Byl by to krajně nespravedlivý Bůh, kdyby chtěl trestat kohokoli z nás před tím, než s ním uzavře smlouvu, Mojžíšem s hory Sinaj snesenou , jen proto, že o některém ustanovení vyslovil pochybnost ve snaze dobrat se jeho podstaty.
Nechci tím samozřejmě vyvolat dojem, že jsem stoupencem relativismu za každou cenu. Naopak lidí všechno relativizujících si krajně nevážím. Věci dokážou jen rozžvanit.
Jednoroční dobrovolník Marek, ale nakonec i Josef Švejk, jsou odrazem lidí, kteří bez ohledu na do sebe šněrující se svět, usilují dospět k poznání vlastní osobitou cestou, byť navenek působí jako karikatury sebe samotných. Na jejich cestě pochybnost má své opodstatněné místo. Právě jim by stromy měly růst do nebe, a právě jim nerostou.
Co je to za stromy? Nevím. Co je to za nebe? Na to si najděte odpověď sami.
