Svatozář nad mým pupkem
Odnepaměti jsem si přál posadit se do nákupního vozíku zády k nákupu a prostrčit nohy skrz špricle. Jsem už dosti let dospělým. Těžko se potom snažit usednout do sedačky určené pro miminko. Či tak podobně. Nebylo by to sice špatné vézt se pozpátku chrámem konzumu, pozorovat, jak se kolem míhají regály, přetékající všelijakým zbožím, a vztahovat k nim ručky jako boží dítko k madoně.
V dobách, kdy jsem byl ještě dostatečně malý, abych se do nákupního vozíku vešel, žádné nákupní vozíky nebyly. U nás za rohem byl obchod na náměstí, s jedním schodem, který jste museli vystoupat, abyste se, když si nedáte pozor, přerazili o sud, plný naložených okurek a láku. Okurky za padesátník kus, lák za dvacetník sklenička. Sud ve vchodu stál záměrně. Pan Svoboda tak dával najevo, že když už nic nekoupíte, okurkou byste zavděk vzít měli. I kdyby v té době i nakrásně nákupní vozíky existovaly, nevím, zda by se moje maminka dala přemluvit a usadila mě do něj jen proto, aby se s ním i se schodem porvala, narazila do sudu a nechala se umluvit (spíš ukňourat), aby koupila alespoň do skleničky trochu láku.
Dnešní děti to mají jednoduché. Vezou se chrámem konzumu, vztahují ručky hned k tomu, hned k onomu, všechno chtějí, dokud jim maminka nezacpe ústa alespoň rohlíkem, který ač cestou k pokladně několikrát sněden, statečně přizná při placení. Ty zkušenější to zkoušejí i s tatrankami či čokoládičkami. Dnešní děti totiž vůbec nejsou dnešní. K pokladně pak hrdě nesou prázdný obal, podívejte, paní pokladní, co všechno ten můj raubíř zdolal... A paní pokladní uznale pokyvujíc hlavou dá laserovému paprsku přečíst čárový kód z obalu. Kolikrát si říkám, tlače před sebou prázdný nákupní vozík a maje také prázdnou hlavu, ač jsem se ujal úkolu nakoupit pro celou rodinu na víkend, dokonce jsem se holedbal, že nakoupím třeba na celé Vánoce, proč si místo marného přemítání, co jsem to měl vlastně koupit, jednoduše neužít.
Přetékající regály se sýry, sušenkami, s čokoládami, se zdravou výživou, moukami, s rýží, dokonce i s luštěninami a v neposlední řadě s těstovinami všech možných barev a tvarů, s limonádami a šťávami, džusy a nektary mi vybíhají v ústrety, klaní se mi po pás ve snaze celý svůj obsah vysypat právě do mého vozíku a jemně ševelí, vezmi si nás, obejmi nás, modli se k nám, hlavně si nás užij. Což o to - užil bych si, říkám jim, tu sním ovesnou tyčinku, tu kus čokolády, nasypu si zrníčka rýže do úst, zachroupu si v těstovinkách, koštnu něco sýrů a dresingů - obaly, jak jinak, si ponechám a paní pokladní se pochlubím, co všechno, jsem během návštěvy jejího chrámu spořádal. Ty kousky potištěného papíru jí dám jako svaté obrázky, aby přes ně jako okem božím přejela paprskem laseru.
Rád bych to udělal, ale neudělám. Ne proto, že se nevezu ve vozíku s nohama prostrčenýma skrz špricle, ale proto, že mám obavy z paní pokladní. Zkoumavě přehlédne moji přitloustlou postavu, prošátrá očima poloprázdný vozík, pak se mi zahledí očí a suše poznamená: "Tak, mladej pane," a myslí to ironicky, protože už zdaleka nejsem "mladej pane", "tak, mladej pane, to budou muset maličko přitlačit. Těhle pár papírků budu věřit mamince, ale ne takovýmu kolohnátovi!" A naúčtuje každý ten papírek alespoň dvakrát.
A bude mít pravdu. V opravdovém kostele také neberete do ruky, co vás napadne, nestrkáte si volné svíčky do kapsy či se nepokoušíte odmontovat z oltáře sádrové andělíčky. Obraz boží si odnášíte v srdci. Tak i v chrámu konzumu.
K odnosu nákupní modlitbičky mi nabídli plastikovou tašku. Doma jsem vše vyložil do ledničky, až přetékala. Pak jsem se k ní opakovaně vracel a ochutnával. Lehl jsem si nakonec vyčerpán z vykonané oběti na kavalec a pozoroval, jak se nad mým břichem klene svatozář. Náhle se po jejím oblouku sunulo cosi jasného a zářivého. Asi hvězda.
A to prosím ještě nejsou Vánoce.
