Světem veleben, vlastí zapomenut...
...tak by se možná dal velmi stručně shrnout osud závěrečných patnácti let Solženicynova života. Pravdou je, že závěrečné období jeho života mezi liberální ruskou veřejností budilo rozpaky až pochyby, ale odkaz, který po sobě zanechal zejména v podobě literárního díla let šedesátých, je nezpochybnitelný a dějinami bude zaznamenán tak důkladně, jako by do nich byl příslovečně vtesán...
V podobných případech si automaticky klademe otázku, proč tomu tak je. Připomeňme si tedy stručně Solženicynův život a dílo. Mladý muž s matematickým vzděláním vkročil do Velké vlastenecké války s distinkcemi dělostřeleckého poručíka na ramenou. Vlast hájil stejně jako většina Rusů s velkým odhodláním a klasickým sovětským přesvědčením, že "vítězství musí být naše". Osudnou se mu ovšem stala frontová korespondence s blízkým přítelem, v níž se netajil tím, co se mu na frontovém životě a průběhu války vůbec nepozdává.
Následovalo zatčení, osmileté věznění v gulagu, vyhnanství a poté skromná dráha venkovského učitele. Právě na té se ovšem začal věnovat literární tvorbě. Na jejím počátku stála světoznámá novela Jeden den Ivana Děnisoviče, skoupě napsaná autobiografická próza, která život stalinského mukla líčí bez patosu a bez příkras, což bylo dokonce i čistě literárně vzato tak neobvyklé, že toto poselství o milionech obětí stalinského teroru svému autorovi okamžitě vybojovalo nezpochybnitelnou světovou slávu.
Stěžejním Solženicynovým dílem je ovšem třídílné Souostroví Gulag, tentokrát již soustavná zpráva o hrůzách stalinského režimu. Je to dílo, jehož čtení není právě snadné, ale jehož zpráva je zcela jasná - režim, který se na svých vlastních lidech dopouští něčeho podobného, nemá právo na existenci. Trvalo ovšem ještě hodně dlouho, než se tento spisovatelův apel naplnil.
V roce 1970 se Solženicyn stal nositelem Nobelovy ceny. Nepřevzal si ji, protože se - právem - obával, že Brežněvův režim, který Stalina a jeho epochu už spíš oprašoval, ho zpátky do vlasti nepustí. Že tahle obava nebyla lichá, potvrdil už rok 1974, kdy byl slavný spisovatel zbaven sovětského občanství a vyhoštěn. Z amerického vyhnanství se mohl vrátit až do dvacet let později.
Přestože tón podobných těsně posmrtných komentářů v případě takovýchto osobností by měl být skoro povinně oslavný, závěrečných skoro patnáct let po Solženicynově návratu do vlasti k něčemu podobnému mnoho příležitostí nedává. Už onen návrat, který měl být triumfální, konkrétně vlakem z Vladivostoku do Moskvy, přinesl první stíny: V metropoli Židovské autonomní oblasti Birobidžanu se před čekajícími davy ve dveřích vagonu objevil jen syn Jermolaj, který oznámil, že otec se necítí právě nejlépe. Máme-li ještě chvíli zůstat na této parketě, rozhodně bychom měli zmínit další z pozdních Solženicynových prací Dvě stě let pospolu, pojednávající o soužití Rusů a Židů. Jak hned po vydání této knihy trefně poznamenal ruský polyhistor Lev Anninskij, "už název této knihy stačí k tomu, aby popudil obě strany".
Mohli bychom pokračovat ve stejném duchu a připomínat, že Solženicynovi se na sklonku života zalíbilo autoritářství Vladimira Putina a že se docela nedávno nechal od zakladatele putinismu dekorovat i vysokým státním vyznamenáním. Mohli bychom konstatovat, že po návratu v Rusku se vlastně ocitl v izolaci. A měli bychom pravdu. Jenže...
Jak už před časem řekl slavný ruský divadelník Oleg Tabakov, "poté, co začal psát Solženicyn, už se nedá ani psát, ani žít jako předtím". A to bychom na paměti měli mít především.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
