Tereza Brdečková: Kolik berete?
Nechodím na odborové demonstrace a také nikdy nestávkuji. Žádný plat nemám, vybrala jsem si svobodnou existenci, kde je jednou hej a podruhé ouvej. Za zvýšení honorářů v rozhlase a v televizi se nehodí vycházet s vlajkou do ulic. Ale je to poprvé za dvacet let, co jsem v tomhle ohledu na straně protestujících zaměstnanců, a nemluvím vůbec jen o doktorech.
Jistě, jsou mezi nimi též lemplové, kteří by spíš měli do práce peníze nosit, ale tady nejde o ně, nýbrž o princip. Opravdu si někdo myslí, že tento stát zbankrotuje, pokud si peníze nevezme od zdravotních sestřiček nebo knihovníků? Kolik jich je? A jsou to opravdu vyděrači?
Člověk by řekl, že se v Evropě všichni shodneme aspoň na pár věcech. Mimo jiné na tom, že lidé, kteří dělají odpovědnou veřejnou práci – od zdravotníků až po řidiče veřejné dopravy – by měli brát plat, který jim umožní zaplatit nájem, uživit děti a zajistí jim penzi. Když státu peníze chybí, měli by je politici najít jinde.
Jednak proto, že naštvaní a udření doktoři, sestřičky, učitelé nebo strojvůdci jsou fatálním nebezpečím pro nás všechny. Ale taky to souvisí s povinnou úctou k poctivé lidské práci pro druhé. Bez té úcty stát jakožto nástroj veřejného blaha ztrácí smysl a spěje k parazitismu na občanech.
Často slyším, že dříve bývalo v tomto ohledu lépe. Otázka ale je, co je to dříve a zda svět opravdu spěje k horšímu. V západní Evropě panoval od padesátých let do konce tisíciletí vzácně odpovědný, spravedlivý a svobodomyslný systém. To šťastné období ale nebylo normou, nýbrž historickou výjimkou, před níž to většinou v Evropě stálo za míň než dnes.
Ideální poválečný západní svět by také asi ve své podobě neexistoval, nebýt studené války. A u nás za železnou oponou byli lidé základně zaopatření a jinak neměli nic, hlavně ne šanci to změnit. Chtěli jsme proto všechno, co měli oni tam: svobodu, demokracii a zároveň spravedlnost pro všechny. Ale to asi najednou míti nelze, a my jsme dostali obyčejnou evropskou současnost zasaženou krizí.
Nestěžujme si, jinde je to horší. Ovšem společnost, kde má sestra na eldéence na starosti umírající lidi a přitom nemá na činži v paneláku, kde zároveň v privátním sektoru protékají miliardy rukama lidí, kteří nikdy nemyslí na druhé, taková společnost spravedlivá není, a není ani úplně svobodná.
Nedávno jsem četla o učiteli, který si přivydělává v počítačové firmě, aby si on a jeho manželka mohli v klidu dovolit učit děti a splácet hypotéku na malý byt. Vím o mladých doktorech kteří si přivydělávají k práci v nemocnici na kase v supermarketu. Co jim říct? Že chudoba cti netratí? Že toto je svobodná společnost, že se musí víc snažit a že každý kopeme sám za sebe? Že jediným způsobem nápravy jsou vysoké daně nebo diktatura?
Osobně jsem za celou polistopadovou éru ani jednou nevolila levici, právě proto, že věřím ve svoje a vůbec v lidské individuální schopnosti. Jsou ale odvětví a profese, které prostě nemají být jiné než státní a my se na ně musíme složit, nebo špatně dopadneme.
Vidím řešení, které už léta vždycky znovu padá pod stůl: daňové asignace. Ráda bych odepisovala část svých daní tam, kam uznám za vhodné: třeba právě do platů lidí v knihovnách nebo v nemocnicích, pokud je na tom stát opravdu tak špatně – napřed by mi to ale měl dokázat, což neudělal. Když věřící mohou v jiných zemích cestou daňových asignací podporovat církev, proč bychom my, čeští ateisté, nemohli podporovat to, čemu zase věříme my?
Myslím, že by tato pravicová vláda podobné gesto udělat měla. Brát lidem paušálně peníze je špatně. Naopak motivovat jiné lidi, aby peníze dávali, se mi zdá rozumné. Tedy, pokud tento stát má větší smysl než Potěmkinova vesnice.
Autorka je redaktorka filmová kritička a spisovatelka
