Těžký život dobrodruhů, ještě těžší politikův

Ne pro případ, který ještě leží na stole, ale pro nějakou banalitu. Nedal pokutu komusi za špatné parkování. Kdoví, zda nevzal úplatek. Nyní záleží na osobní odhodlanosti konkrétního policajta, zda bude dál ve vyšetřování pokračovat s rizikem, že tak nakonec svoji kariéru ukončí a bude mluvit o štěstí, že za ním nezaklaply mříže vězení, anebo vše vzdá a nechá věcem volný průběh - věc tak zvaně odloží.

Takový je v kostce obsah filmového politického thrilleru, taková je patrně i skutečnost.

Jen na jeden detail nesmíme zapomenout. Náš policajt, pokud se zatvrdí a vyšetřuje dál, pojistí se proti možnému odstavení, případně odstranění tím, že základní data, která zjistil, dá k dispozici klíčovým médiím. Buď rovnou, anebo prostřednictvím advokáta v případě, že by se mu něco zlého mělo stát.

Proč zrovna médiím? Jsou tak mocná. Kolik divizí mají, by se ptal Josef Stalin.

Ona ale opravdu mocná jsou. Ne proto, že by měla nějaké divize, ale jsou jediným nástrojem v demokracii, jímž je možné odstranit politika, namočeného do nějaké levoty, tedy i té, která souvisí s organizovaným zločinem. Politik se musí poroučet. S ním se zpravidla poroučí i celá stavba pracně budovaných kontaktů organizovaného zločinu na veřejnou správu. Poškozen tak není jen konkrétní politik, ale i jeho klienti. Musejí znovu od samého počátku budovat vazby na nově nastupující garnituru, kterou si nástupce zdiskreditovaného politika sebou vždy přivádí.

Nebýt řízeného úniku informací z kruhů americké FBI, dodnes by nám nic neříkal pojem "aféra Watergate". Nebýt úniku informací z policejních složek do médií, dodnes nevíme o podivných praktikách Stanislava Grosse v roli ministra vnitra, kdy si svévolně vytvářel soukromé vyšetřovací týmy. V kombinaci s křišťálově čistým lhaním o zdrojích, které použil na financování svého bytu, se nakonec musel jako neudržitelný babral poroučet z politické scény. Nebýt úniku informací z policejních složek, dodnes si o Jiřím Čunkovi nanejvýš myslíme, že jde o zaostalého xenofoba, který složitou romskou otázku umí řešit na úrovni křiklounů z nádražní hospody.

Prorůstání organizovaného zločinu v demokracii do veřejné sféry a do sféry politiky je sice nepříjemnou skutečností, ale jistou daní za naši svobodu. Obrana je možná dvojí.

Buď putinovská, která se proti organizovanému zločinu postaví v podobě autoritativního státu, organizovaného stejným způsobem, a privatizovaný zločin likviduje bez skrupulí jako svoji konkurenci - to je ale i tak cesta pekel. Anebo důrazem na fungování demokratického státu, zejména na jeho transparentnost. Třeba i cestou občanské, tady policajtské neposlušnosti.

Sotvakdo by se pokusil zpochybnit, že Itálie po druhé světové válce nebyla demokratickou zemí. Současně by určitě připustil, že vedle demokratických struktur se tu velmi dařilo i strukturám organizovaného zločinu. Zlomit ho - stálo spoustu obětí na straně policie a vyšetřujících soudců. Těžko by se dal byť jen nalomit, nebýt jejich urputnosti a ochoty médií okamžitě zveřejnit i ty nejintimnější úniky informací.

V Česku patrně situace tak dramatická není. Přesto však provázanost jistých podnikatelů na obecní zastupitele, provázanost jistých podnikatelských skupin na vládu, na konkrétní ministry je tu nepochybná a nebezpečná. Nebezpečná nejen pro nás, daňové poplatníky, voliče a především občany, ale i pro demokracii jako takovou.

Česká vláda v souvislosti s úniky informací o Jiřím Čunkovi má, aniž si to možná uvědomuje, zamotanou hlavu. Ať udělá jedno, nebo druhé, bude to špatně. Když se usnese, že tvrdě zakročí proti každému úniku informací z policejních spisů, dá najevo, že máslo na hlavě mají patrně i další ministři. Když věci nechá běžet, dá zapravdu kritikům, tvrdícím, že je nepřijatelné, aby policisté nakládali s intimními informacemi, jak se jim zamane. To je mohou přece rovnou začít prodávat!

Jeden starý český film se jmenoval Těžký život dobrodruha. Těžší je asi život politiků. Nebo ne?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .