Topolánkovy freudovské zkraty
Otec psychoanalýzy Sigmund Freud by měl z Mirka Topolánka radost: ratifikace Lisabonské smlouvy v parlamentu musí být pro premiéra skutečně tíživou noční můrou, když mu i při sebevětším populistickém nesmyslu, který kdo v Evropě vysloví, okamžitě vylétne z úst, že dotyčný zdejší schválení smlouvy "vážně ohrozil".
Řeč je samozřejmě o výroku francouzského prezidenta Sarkozyho ve francouzské televizi, že by francouzská automobilka, jejíž auta se prodávají ve Francii, měla tato auta také ve Francii vyrábět a ne je dělat v Česku, aby se ve Francii zachovala pracovní místa. Sarkozy nejmenoval, ale jasné je, že jde o společný podnik Citroenu, Peugeotu a japonské Toyoty ve středočeském Kolíně. Zmíněné tři automobilky v něm využívají synergické efekty a montují v něm malá vozidla, která si úspěšně vedou na unijním trhu. Jistě i proto, že je česká pracovní síla podstatně levnější než dělníci ve Francii. To byl ostatně svého času i důvod, proč Citroen a Peugeot do Česka šly. Ostatně, kdyby pro své nové projekty nehledaly výhodnější podmínky, vedlo by se jim teď, uprostřed hospodářské krize, ještě podstatně hůř, protože by byly mnohem méně stabilní. A to by pro jejich francouzské matky a potažmo pro francouzskou státní pokladnu určitě nebylo to nejlepší. Nehledě na to, že na volném trhu, jakým unie je, se vlastně už dávno nedá zajistit, aby francouzští spotřebitelé kupovali jenom francouzská a ve Francii vyrobená auta.
Francie není Rusko, aby se tam ze dne na den daly horentně zvýšit cla za dovoz zahraničních automobilů a doufat, že lidem nezbude, než se spokojit s tím, co produkují domácí automobilky. Jediná adekvátní reakce na Sarkozyho populismus je tudíž Schwarzenbergerův povzdech: "Přejme panu prezidentovi, aby s tím u svého obecenstva bodoval. Tím problém končí".
Nikoli však pro Topolánka. V jeho zdůvodnění, proč by měl v Česku Sarkozyho výrok "ohrozit ratifikaci Lisabonské smlouvy", by Freud nejspíš identifikoval i hluboký komplex méněcennosti: prý je to "rozhodování velkých o tom, co ovlivní náš život". (konec citátu). Probůh proč? Jako předsednická země EU je přece ČR ve skvělé výchozí pozici: je to totiž v těchto měsících ona, od koho se očekává, že bude iniciovat, jakým směrem se úvahy o řešení krize ponesou. Saša Vondra varoval před protekcionismem. Teď unie čeká, že po "a", bude následovat "b". Totiž, že ČR přijde s konkrétními návrhy, jak mu čelit. Anebo alespoň svolá mezinárodní fórum, na kterém se o tom bude jednat a přijde na něj se svými originálními podněty.
Prezident průmyslu a obchodu Míl řekl v neděli v televizi, že předpokládal, že v tomto směru bude aktivní onen slavný "NERV", tedy Národní ekonomická rada vlády. Ta má ale očividně zadání hrát si výlučně na domácím písečku. Z vlády a ministerstev také nic nepřichází. Takže to zatím vypadá, jako by heslo českého předsednictví, totiž "Evropa bez bariér", byla jen mlácením prázdné slámy. Nebo maximálně ostnem na popichování těch zemí, které ještě nezrušily ochranné lhůty svého trhu práce. Především tedy vůči sousednímu Německu a Rakousku.
Česko má teď šanci vtisknout unii svou pečeť. Vůbec nejde o to, jestli je velké nebo malé. Jde o to, jestli je schopné a inovativní. S každým promarněným týdnem to bude těžší. Takže nezbývá, než držet premiérovi palce, aby se balvanem v podobě rozklížené ODS nenechal už dál handicapovat. Momentálně jde nejspíš o víc než o to, jestli se bude Lisabonská smlouva ratifikovat nakonec v parlamentu nebo eventuálně i v referendu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
