Tyran Špidla
Ten Špidla tedy bude vládnout. Je to diktátor, úředník a navíc cynik. Zhruba takové reakce vzbudil u komentátorů i politiků v posledních dnech český premiér, když tvrdě zasáhl proti opozici ve vlastní straně. Kritika má své důvody a chování Vladimíra Špidly se může opravdu jen málokomu líbit. Ale když on je předseda vlády k teroru vlastně nucen.
Všichni si povšimli, že vyhozený ministr průmyslu Jiří Rusnok se pod tlakem vlastní strany vzdal i poslaneckého mandátu. Stejně tak bylo nápadné, když si Petr Ibl, nový šéf poslaneckého klubu ČSSD, stěžoval na Špidlu, že mu brání říkat do médií vlastní názor. A někdo si všiml i toho, že premiér zakázal vytvářet ve straně frakce a to ještě dříve, než se o to "Zemanovi věrní" Jana Wolfová a Jaroslav Foldyna pokusili.
Možná je to teror, ale ještě to není svévole. Špidlův postup má své příčiny a věcným důvodem je vládní většina jediného hlasu ve Sněmovně. Špidlovi v prvé řadě nejde o to, co kdo říká, ale o to, jak kdo hlasuje. Nechce mít mezi poslanci Rusnoka, který očividně porušil stranickou hlasovací kázeň. Nechce připustit, aby mu veřejně odporoval šéf klubu poslanců, který má na hlasovací kázeň dohlížet. A nakonec nechce frakci, která by umožnila některým poslancům v důležitých chvílích hlasovat proti vládě, přitom by k tomu měli svým způsobem právo a také podporu některých médií.
Není to nic proti demokracii. Spíše je to důsledkem demokratického systému poměrných voleb. Jak praví klasik Karel Popr, poslanci jsou v takovém systému zvoleni za stranu, musí tedy hájit ve Sněmovně stranické zájmy. Pokud je to náhodou proti jejich svědomí, pak mohou složit mandát. Sám Popr poměrný systém kritizuje. Pokud ale má fungovat, právě toto jediné pravidlo musí politici dodržovat.
Špidlovi umožňuje tvrdý postup také pár okolností. Jako bojovní za čistou sociální demokracii sotva mohou působit lidé jako Rusnok, tedy bývalý předlistopadový úředník státní plánovací komise a donedávna věrný zastánce spolupráce s ODS. A ještě méně to může být Petr Ibl, nic více a nic méně než předlistopadový bachař.
Důležitější ovšem je, že případná zrada vládní většiny nemá k dispozici žádnou poptávku. Nikdo si nepřeje změnit vládu. Ani opoziční ODS. Spolupráci při sestavení vlády Národní záchrany jsme si s ČSSD už jednou zkusili, říká předseda Mirek Topolánek a prohráli jsme proto loňské volby.
Na pořadu dne nejsou ani předčasné volby, brání tomu právě probíhající vstup do Evropské unie.
Špidla tedy má ve Sněmovně slabou většinu, nikdo mu ale neodporuje. Své sebevědomí dal premiér najevo i tím, že po Zemanovsku vyzval opoziční strany, aby vládu podpořily. Asi to nemělo reálný význam, zatlačil ale protivníky do defenzívy.
Co se tedy od něho ještě můžeme dočkat? Jisté je, že omezí svůj legislativní plán do té doby, než se ujistí podporou všech sto jedna vládních poslanců. Prosadí tedy jenom to, co bude považovat za nejdůležitější. Ve straně nepřipustí opozici a ani žádnou vážnou politickou diskusi, což může strana odnést tím, že její představitelé propadnou těžkému cynismu a pokud budou možnosti, uplatní své případné sklony ke korupci.
Sám Špidla má smůlu v tom, že jeho mediální obraz svědomitého úředníka a opatrného vizionáře neumožňuje nutné mocenské kroky dobře vysvětlit. Mohl by je zdůvodnit nutností pilné práce pro lepší zítřky, pro záchranu lidí ohrožených chudobou, případně ještě něčím jiným. Svými výklady ale nikoho nestrhne, i když tvrdá práce ho opravdu čeká.
Každá země má premiéra, jakého si zaslouží. Špidla se nemusí líbit, ale k tomu, co dělá, ho nutí minimální vládní většina a ještě chladný svět politické moci, kde se právě poměry vyhrotily na ostří nože.
