Udělali jsme tehdy chybu,
řekne vám dnes prakticky každý ze statisíců tzv. afghánských veteránů, kteří si poté, co dnešní gubernátor, tehdejší generál Sovětské armády a velitel omezeného kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu Boris Gromov převedl přes most, pnoucí se nad hraniční řekou Pjandž, poslední sovětské okupační jednotky. Během již zmíněných deseti let 1979-1989 jejich příslušníci učinili stejnou zkušenost, jako každý dobyvatel či potenciální kolonizátor této hornaté a z hlediska obyvatele euroamerického světa středověké, klanové a tudíž divoké země: vojensky si ji podmanit není možné.
To se ostatně ukazuje i dnes, kdy zdánlivě poražený Talibán znovu získává pozice a neustále početně rostoucí severoatlantický kontingent (podobně jako všechny historicky předchozí vojenské kontingenty) není s to zemi ovládnout silou. Znovu a znovu se potvrzuje stará známá pravda, která sice vypadá trochu jako přehánění, ale na univerzální platnosti jí to příliš neubírá: Deset zdatných Afghánců s ručními zbraněmi je v příhodném místě horské soutěsky schopno zastavit pěší divizi.
Zajímavé je, že nedělní vzpomínky na události, staré přesně dvacet let, se k těžkým 80. letům sovětských jednotek v Afghánistánu moc nevracejí. A není divu. Tady je totiž vcelku jasno: Brežněvovo gerontokratické vedení si neuvědomilo, že Afghánistán není Československo a dokonce ani Maďarsko, vtáhlo do této "spřátelené země" a pak už jen sklízelo trpké plody své stařecky nerozumné zpupnosti. Ať je to, jak chce, Sovětský svaz musel po deseti letech neúspěšného vojenského tažení uznat, že tuto svou při prohrál. To si ostatně Rusové ještě dnes přiznávají velmi neradi. Čistě vojenský důvod této porážky je přitom jasný: Sověti proti partyzánsky organizovanému odporu nasadili regulérní těžkopádné armádní jednotky, které ani při drtivé početní převaze svého dosáhnout nedokázaly. Proč, to ukazuje současná irácká a koneckonců i afghánská kampaň západních spojenců...
Mnozí ruští pamětníci, analytici i novináři se proto při tomto smutném výročí zamýšleli spíš nad tím, co afghánské dobrodružství přineslo v následujících letech postsovětskému Rusku. A ukázalo se, že vlastně nic moc dobrého. Uveďme si alespoň pár příkladů:
Boris Jelcin ve snaze statisícům afghánských veteránů nějak pomoci zbavil jejich organizace povinnosti platit clo za dovoz zahraničního zboží. Výsledek? Veteránské organizace se začaly ve velkém zabývat vysloveným pašováním tabákových výrobků a alkoholu. Velký kšeft v jinak velmi bědných dobách let 90. vedl až tak daleko, že se veteránské hnutí rozštěpilo a jeho příslušníci i předáci se začali navzájem vyvražďovat.
Příklad druhý: Přes varování předsedkyně legendárního ruského Výboru vojáckých matek Valentiny Melnikovové "nedávejte moc mladým ruským generálům z Afghánistánu" se mnoho z nich dostalo do vysoké ruské politiky a stopa, která tam po nich zůstává, je v mnoha případech přinejmenším problematická. Nejdůraznější je asi poučení z případu někdejšího Jelcinova viceprezidenta Alexandra Ruckého, který v roce 1993 těžce zmítané Rusko přivedl až na pomezí státního převratu, potlačeného nakonec palbou Jelcinových tanků na sídlo odbojného Nejvyššího sovětu. Ostatně takovýchto příkladů bychom mohli uvést desítky.
A závěr? Rusové se zřejmě z vlastních špatných zkušeností poučili. Slovně se sice dodnes hlásí k celosvětové antiteroristické koalici, ale je jen málo pravděpodobné, že by v jejím rámci znovu překročili pohraniční řeku Pjandž jižním směrem. Historická lekce, po níž zůstalo 13 tisíc mrtvých sovětských vojáků a na milion Afghánců, je ještě příliš tvrdá a příliš jitřivá.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
